S motoristickým sportem začínal v roli mechanika někdejšího rallycrosaře Stanislava Pavlíka. „Táta měl auta vždycky rád. Co si pamatuji, tak jsme se na rallye vždycky jezdili dívat, už když jsem byl úplně malý,“ vzpomíná jubilantův syn Jiří Jevický mladší, jenž přebírá rodinnou štafetu. Automobilovým soutěžím se totiž věnuje v roli spolujezdce, ale už má za sebou i Rallye Pačejov jako pilot.

Své první závodní auto začal Jevický senior stavět v roce 1996 a byla to legendární Škoda 1000 MB. O rok později už stál na startu premiérového závodu, kterým byla Rallye Sever Akuma v Liberci. „Vzpomínám si, že hned přivezl pohárek, takže se dostal na stupně vítězů,“ šibalsky se usmívá mladší ze soutěžáckého klanu.

Své první dvě soutěže (tou druhou byla rallye ve Vyškově) absolvoval oslavenec se svým dlouholetým kamarádem Václavem Novotným. Potom přišla hodně dlouhá éra Romana Votavy, jenž na sedadle Jevického spolujezdce strávil až neuvěřitelných sedmnáct sezon.

Spolu také slavili největší úspěchy. Pokaždé to bylo v kategorie historických vozů. „Táta vždycky chtěl mít auto s pohonem zadních kol. Tím to bylo dané,“ vysvětluje Jevický junior. Na Škodu 1000 MB tak navázaly Škoda 110 R v různých úpravách, Škoda 130 RS a Mercedes Benz 190 E, se kterým závodí Jevický starší dodnes.

Nejvíce si zkušený závodník cení svého vystoupení na Rallye Vltava před jednadvaceti lety, kdy vyhrál se Škodou 110 R svou třídu, byl sedmý v absolutní klasifikaci mistrovství republiky historiků a třináctý v mistrovství Evropy.

V roce 2007 pak byl českobudějovický matador v Tišnově se Škodou 130 RS druhý v Poháru České republiky a vyhrál svou třídu. „Jeho největší úspěch ale je, že má nás se ségrou Veronikou,“ směje se dobře naladěný synátor.

Start třídy MX1 na mistrovském motokrosu v Kramolíně nejlépe vyšel Martinu Krčovi (č. 377) a Rakušanu Kratzerovi (8), za nimi jsou Jihočeši Martin Michek (232) a Rudolf Plch (100)..
Rudolfa Plcha v Kramolíně přibrzdil nepříjemný pád, Martin Michek skončil osmý

Úspěchů ale byla celá řada. „Pohárky má táta vystavené v ložnici na skříni a je jich tam požehnaně,“ konstatuje.

Právě on časem nahradil Romana Votavu (jednou zaskočil také Lukáš Votava) a z horkého sedadla mitfáry později navigoval svého otce. „Docela jsme to zvládali. Táta je flegmatik, v tom jsem asi po něm,“ směje se. „Kolikrát byl naštvaný, ale nikdy nedal nic znát. I když se nedařilo. A že se občas nedařilo pořádně,“ zdůrazní.

Ale byl to logický vývoj. Malý Jevický jezdil s otcem na závody skutečně od útlého věku. „Kam mě mamka pustila, tam jsem jel,“ směje se. „Nejdřív jsem tam spíše překážel, ale od nějakých dvanácti let už jsem trochu pomáhal jako mechanik,“ vzpomíná. „Když mě k něčemu pustili, tak jsem to dělal,“ dodá s úsměvem. „Je fakt, že díky závodům jsme s tátou trávili hodně času.“

Vedle spolujezdců nelze zapomenout ani na mechaniky, kteří dlouhá léta pomáhali: Rudolf Hrádek, Petr Ondráš, Martin Marek, Petr Lonsmín, Jan Jinderle, Jan Kajgr a Jiří Rada.

Krásné gesto. Vítězslav Marek věnoval svůj reprezentační dres malému fanouškovi upoutanému na invalidní vozík.
Vítězslav Marek vyjel na mistrovství Evropy juniorů v motokrosu v Kaplici bronz

Motoristický sport dokáže být také velice nebezpečný. „O tátu se samozřejmě bojím a platí to asi i naopak. Největší karambol měl před lety v Třebíči, kde šli přes střechu. Ale naštěstí z auta vylezli živí a zdraví,“ oddechne si.

Svou poslední soutěž absolvoval Jevický senior v sedmapadesáti letech v Rakousku. Od té doby jezdí závody do vrchu. „A je spokojený. Kopce jsou klidnější a finančně méně náročné než rallye. V jeho věku už mu to bohatě stačí. A jak sám říká, je to lepší než sedět doma na zadku,“ usmívá se syn.

K bezpochyby dlouhé řadě gratulantů se připojuje i sportovní redakce Deníku.