Věra Čáslavská, legenda světového sportu a hrdinka olympijských her v 60. letech, přijelapřed několikadny do Českých Budějovic, aby předala ocenění nejlepším jihočeským sportovcům do patnácti let. Při slavnostním odpoledni měla radost, v kolika různých sportech mladí Jihočeši vynikají, i z toho, že je sportování baví stejně jako bavilo ji.

Cítíte se mezi sportovci jako ryba ve vodě. Jak se vám líbí v Českých Budějovicích?
Nejsem v Budějovicích poprvé, jezdila jsem sem totiž často. Moje sestra Hana Čáslavská, která bohužel už nežije, byla primabalerínou ve zdejším Jihočeském divadle. A když skončila a byla už kapku starší, tak dělala choreografii. Jezdila jsem za ní na každou premiéru. Znám tady hodně lidí a mám tu hodně kamarádů. Na Budějovice mám velkou slabinku.

Předávala jste teď ocenění nejlepším mladým jihočeským sportovcům. Jak vzpomínáte na své sportovní dětství? Cvičila jste a trénovala ráda?
Ano, protože jsem byla takové živé stříbro. Cvičila jsem snad dokonce dřív, než jsem chodila. Maminka říkala, že jsem byla tak strašně ohebná a mrštná, že se mnou měla kolikrát práci, když mně přebalovala plínky. Pořád jsem se jí vrtěla a nebyla chvíli v klidu.
Když jsem měla asi šest let, začala jsem chodit do baletu, protože tam chodily moje dvě starší sestry. Maminka mě neměla kam dávat, tak mě ze začátku odkládala vždycky v šatně, málem že mě nepověsila na věšák. Hrozně jsem tam zlobila a zkoušela si to, co dělali ostatní. Dívala jsem se do sálu a zkoušela vše po nich.
Všimla si mě tam madam Albrechtová, jak jsme jí tehdy říkali. Viděla mě a říká: Děvče, děvče, ty jsi ze všech holek tady nejlepší, taková ohebná a pružná. Tak budeš taky chodit na hodiny. Stejně tady zlobíš v šatně.

Baletní začátky se vám hodily později při gymnastice. Jak vzpomínáte na několikery olympijské hry, kterých jste se zúčastnila?
Závodila jsem na letní olympiádě v Římě v roce 1960, potom o čtyři roky později v Tokiu a pak v roce 1968 v Mexiku. Tam jsem podala vůbec největší výkon.
Když člověk získá olympijské vítězství nebo ostatně vyhraje v čemkoliv, je to sice těžké, zasloužené a vydřené, ale obhájit vítězství je pak daleko těžší. Mně se to v Mexiku tehdy povedlo.
Navíc to bylo v roce 1968 za pohnutých okolností, když nás tady v Československu okupovala naše 'spřátelená' vojska. Celý národ tehdy vzhlížel do Mexika. Ještě než jsme odjížděli, tak za námi chodili lidi a říkali: Děvčata, pořádně to tam těm Rusandám nandejte! Všichni hrozně chtěli, abychom vyhráli a porazili Rusky. To se nám podařilo a byla jsem u toho. Bylo to pro mě moc velké zadostiučinění, když nás tehdy srpnovou okupací pokořili. Na olympiádě pak hráli československou hymnu, naše vlajka visela nejvýš a teprve pod ní byla vlajka Sovětského svazu.

Mnoho lidí po sovětské okupaci v roce 1968 odešlo do zahraničí, mezi nimi i významní vědci, umělci nebo sportovci. Nenapadlo vás tehdy, že byste také zůstala v zahraničí?
Ale napadlo. Jenže jsem tady měla rodiče a navíc jsem vždycky byla taková vlastenka, až přespříliš. Otázku emigrace jsem neřešila, i když jsem měla dobré nabídky.

Jste několikanásobnou olympijskou vítězkou, mistryní světa i Evropy. Co vám během kariéry pomáhalo, že jste byla tak dobrá?
Když jsem byla mladá, hlavně mi hodně pomáhali lidé, kteří mi psali dopisy nebo mě zastavovali na ulici a přáli mi štěstí. Sportovala jsem pro lidi, abych jim udělala radost. A samozřejmě také pro maminku a tatínka, kterým jsem chtěla udělat vždycky radost.

Máte opravdu bohatý a pestrý život. Nechystáte autobiografickou knížku?
Opravdu chystám. Hodně sportovců a dalších lidí mě přesvědčuje, abych se do psaní vzpomínek pustila.
Můj život je skutečně takový dramatický. Jednu chvíli jsem byla úplně až nahoře. Nejenom na Olympu, ale stala jsem se druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou. Pak jsem najednou podepsala Dva tisíce slov a byla jsem úplně až na nejnižším dně. Lidé se tehdy báli se mnou mluvit, protože by si komplikovali život. Respektovala jsem to.
Pak jsem zase najednou vyletěla až úplně nahoru a pak zase dolů. Můj život je jako horská dráha.

Několik let jste žila v ústraní a vyhýbala se oficiálním společenským akcím. Je ale vidět, že mezi olympioniky máte spoustu přátel a že jste mezi nimi spokojená.
Je pravdou, že jsem celou tu dobu nikam nechodila. Už jsem ale také měla tak akorát dost veřejných vystoupení a zájmu novinářů. Říkala jsem si: Tak ať si to ti mladí hezky užijí, já už jsem si svoje splnila.
Nicméně mě pak kamarádi přesvědčili. Loni v listopadu mně volala děvčata z družstva a další olympionici – fotbalisté, hokejisté, házenkáři, veslaři a vodáci, samozřejmě že i gymnasté. Předávali si mobil jako štafetu a každý mi něco řekl. Tak si povídám: Už konečně musím mezi ně přijít. Přišla jsem a od té doby zase chodím na různé akce.
Jenže teď jsem víc při těle. Měla jsem z toho docela mindráky, protože celý život jsem hlásala: Cvičte, buďte štíhlí. A teď jsem najednou podsaditá dáma, ale to nevadí.
Měla jsem asi deset let cukrovku, ale nevěděla jsem to. Přišlo se na to teprve nedávno. Tak držím dietu a zhubla jsem. Nebudu žádná Twiggy. Už se mi nepodaří, abych byla zase tak štíhlá, ale myslím si, že nějaká kila ještě shodím.

Bydlíte mimo ruch hlavního města v Černošicích. Jak se vám žije u klidné Berounky?
Dobře. Znáte Berounku? Nejste náhodou rybář? Můj tatínek byl velký rybář. Ale ne že by ho Berounka odchovala, protože do Černošic se přistěhoval z Prahy. V Černošicich byl pověstný tím, jak rybařil. Tatínek naučil rybařit i mého syna, takže syn také rybaří.

Mezi současnými sportovci máte hodně známých. Sledujete olympijské hry v Kanadě?
No jasně. Vždyť také mám kruhy pod očima, jako každý druhý z nás. Zítra budou, panečku, proti nám hrát slovenští hokejisté, takže si budeme držet palce. Sice to bude bratr proti bratrovi, ale vyhrát musíme, abychom měli nějakou tu medailičku. Bude to pěkný boj a nejde jenom o Slovensko. Prvních šest mužstev je hrozně silných a vyrovnaných a hrát umí. Pak už to bude jenom otázka štěstí. (Pozn. autora: Rozhovor se uskutečnil ve středu večer, druhý den ráno Češi porazili Slováky 3:1.)

Není žádným tajemstvím, že hodně fandíte i naší rychlobruslařce Martině Sáblíkové, která získala první olympijské zlato.
Martina je velice dobrý a skromný člověk. Nejenom, že má srdce na pravém místě, ale pálí ji to a ví, o čem mluví. Je to chytrá mladá žena, je výborná a moc jí fandím.
Když jsem ji vyhlašovala jako nejlepší sportovkyní roku, popřála jsem jí, aby měla kuráž. Ostatní se toho chytili a ptali se jí, jestli si před závody řekne: Kuráž. Martina odpovídala, že ano.
Když teď vyhrála olympijské zlato, poslala jsem jí hned elektronickou poštou blahopřání. A napsala jsem jí také, že kuráž se japonsky řekne ikinuku.
Tak možná si bude na pětku, před středečním závodem na pět tisíc metrů, říkat – ikinuku. Moc bych Martině přála, aby ve Vancouveru vyhrála další zlatou medaili.

Věra Čáslavská, sportovní gymnastka
Narodila se 3. května 1942 v Praze. Od dětství se věnovala baletu a později i gymnastice. V šestnácti letech startovala na MS v Moskvě, kde bylo družstvo druhé. Její první OH byl Řím 1960. Na OH v Tokiu v roce 1964 a v Mexiku v roce 1968 získala ve sportovní gymnastice sedm zlatých medailí. Je několikanásobnou mistryní světa a mistryní Evropy. Patřila k symbolům Pražského jara a protestovala proti sovětské okupaci Československa. Za normalizace byla vyloučena z ČSTV a perzekvována.
V roce 1989 získává za sportovní i životní postoje Cenu Pierre de Coubertina od Mezinárodního výboru pro fair play.
Po roce 1989 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla, stala se předsedkyní Československého a později i Českého olympijského výboru a byla členkou Mezinárodního olympijského výboru. Po rodinné tragédii , kdy její bývalý manžel Josef Odložil zemřel při potyčce se synem Martinem, se stáhla do ústraní.
Nyní se už opět účastní veřejných akcí. Žije v Černošicích u Prahy.