V lednu devětačtyřicetiletý stolní tenista Pavel Hornych (Biesenfeld) potrénoval dobře – okresní přebory doma na Orlu vyhrál, a to suverénně! V singlu i v deblu.

Po turnaji trval na svém: „Určitě, já už hrát nebudu! Letos jsem byl už asi desetkrát, jsem přetrénovaný, mám toho dost,” potvrdil své předsevzetí na sklonku roku. „Navíc v Rakousku, kde působím, je každá herna jiná. Ta naše domácí je extra pomalá a na Orlu, než se rozehraji, nejsem schopen trefit balon,” líčil Hornych. Trochu přeháněl, protože kdo v sobotu zavítal na Orel, musel o jeho formě hovořit s respektem.

Každý účastník měl při pohledu do startovní listiny svůj tip na vítěze. Účast sice byla nižší, okruh favoritů však paradoxně širší než v dobách, kdy se přebory mohly chlubit přítomností okresní špičky.

Své soupeře si v duchu řadil do škatulky i Pavel Hornych. „Já třeba nikdy nevyhrál s Mírou Řežábem. Toho jsem letos porazil poprvé v životě,” potěšil ho skalp, který získal už ve skupině, odkud oba s Řežábem postoupili do čtvrtfinále. A nezapomněl na další konkurenty. „S Honzou Válkou se muselo počítat, to je kvalitní hráč. Pavel Kortus je mladý, tréninkové dávky jsou znát, pořád se zlepšuje a čekal jsem, že mě přejede. Ale pořád ještě nějaká zkušenost, alespoň malinká, rozhodla. Překvapit mohli třeba Kuba Sassmann, mladý Tengl. Možností, kdo by mohl vyhrát, bylo tentokrát víc,” konstatoval Pavel Hornych.

Ve vyřazovacím pavouku si dokráčel pro titul přeborníka přes Pavla Vrzala, Pavla Kortuse mladšího a Jana Válku. Se všemi ztratil jenom set.
Hrál uvolněně, bez nervů. „Netrápím se totiž tím, jestli vyhraju, nebo prohraju,” vysvětloval. „Jde mi o to zahrát si, vidět kamarády, které člověk jindy nepotká. Chviličku s nimi posedět, popovídat si…”

Činovník Orla připustil, že domácí prostředí na Střeleckém ostrově mohlo být výhodou. „Jak jsem řekl, několikrát jsem si byl zatrénovat, takže přece jen jsem tady víc zvyklý. Na to, jak míček létá rychle, nebo pomalu, jak odskakují stoly. Je to pro mne domácí prostředí, zatímco ostatní jsou tu hosté.”
S jihočeskou elitou se na turnajích pravidelně neměří, coby legionář si povinně udržuje výkonnost v rakouské soutěži. A není to žádná pralesní liga, hraje stejnou jako třeba Karel Urban.

Když loví v paměti, jestli v minulosti vyhrál nějaký turnaj, musí dlouho přemýšlet. „Přebory mužů určitě ne. V dospělých asi žádný. Vlastně dva neoficiální turnaje – v Přídolí a v Borovanech. Poslední oficiální turnaj, který jsem vyhrál, byly krajské přebory dorostu,” vybavil si.
Nyní si po letech musí zvykat, že ho na Orlu oslovují skoro výhradně: Přeborníku! „Pro mne je to úspěch. Já byl spokojen. Kupodivu tentokrát i se svojí hrou!” pronesl.

Před každou sezonou musí na Orlu odpovídat na otázku, jestli už se z Rakouska nechystá domů. Poslední registraci měl v Českých Budějovicích na Pedagogu. „Určitě bych už nehrál víkendy, podle mne by se krajské soutěže měly úředně hrát ve všední dny,” říká. Návrat tudíž odkládá na neurčito. „Až jednou v Rakousku skončím, samozřejmě s ping – pongem neskončím úplně. Něco si zahraju, ale nemám touhu hrát nějakou vyšší soutěž. Do druhé ligy jsem naskočil už v sedmnácti,” vzpomíná.

Že by na Orlu posilu vítali s otevřenou náručí, je bez debat. „Pomohl bych jim v divizi i v krajském přeboru, kde mají také problémy s udržením,” uvažuje Hornych.

Ale přátele našel i v Rakousku, v klubu si zvykl, zapustil kořeny. Jako by už ani nebyl cizincem. Při hovorech na toto téma Pavel Hornych zvážní, vtípky jdou stranou. „Já jsem takový, že rád zůstávám tam, kde jsem. Nerad měním místa. Dokud mě v mém rakouském oddílu budou chtít, budou se mnou spokojeni, tak zatím asi nemám důvod, abych je opouštěl,” uzavírá čerstvý přeborník.