Vyhrne si rukávy a brilantně vystřihne na hrazdě takovou sestavu, že mladší by mu mohli závidět. Přitom už loni oslavil 80. narozeniny.
Rudolf Rusiňák se narodil v listopadu roku 1939. Doma je ve Světví u Nových Hradů. Proč si zamiloval právě sportovní gymnastiku? „V dřívější době jsme v gymnastice byli světová velmoc,“ připomíná nejen báječné časy na gymnastickém koberci, ale také světově proslulá jména. „Byli jsme třetí na světě, měli jsme prvního olympijského vítěze, tím byl v Paříži František Erben, to ale ještě ani nebylo Československo, vyhrál na koni našíř.“
Znalost sportovní historie dokumentuje Rudolf Rusiňák jedním dechem: „Pro Československo vyhrál první zlato Bedřich Šupčík,“ jmenuje sportovního elegána, který v disciplíně šplh na laně dokázal zázraky.
„Šupčík vyhrál olympiádu ve šplhu bez přírazu,“ přikyvuje Jihočech, který se rád vydal ve stopách tehdejších sportovních hvězd. „To všechno byli sokolští závodníci. Největší vítězství dosáhl Hudec v Berlíně, Hitler mu musel podat ruku,“ přibližuje vzácný okamžik nejen sportovních dějin z roku 1936.
Alois Hudec Rudu Rusiňáka inspiroval. „On byl úžasný člověk, drobný, měl obrovskou sílu, držel rozpory ne tři, ale pět, šest vteřin. Pro jistotu. Tehdy to byl v Německu vyhrocený nacionalismus.“
Přitom moc nechyběloa Rusiňák by vůbec nesportoval. „Byl jsem ze všech nejslabší ve třídě,“ přibližuje okolnosti, které ho vlastně do tělocvičny přivedly.
Přitom trápení nebralo konce. Zlobil ho kloubový revmatismus, proležel ne týden, ale dokonce půl roku. Lékaři mu tělocvik zakázali.
Najednou se všechno otočilo. „Našel jsem v časopise, který jsem měl po strýčkovi, on byl výborný nářaďovec, obrázek cviků. Už před vojnou jsem dělal rozpor střemhlav. Všechno jsem zvládal jako samouk.“
Osud se s ním nemazlil.
Před očima si maloval vojnu v Dukle. Jenomže politická situace byla vyhrocená, Rudolfova rodina měla mizernou vizitku… „Měli jsme příbuzné v zahraničí, ti museli odejít z republiky, matky sestra měla původem Rakušáka, navíc jsem už tehdy špatně slyšel…“ popisuje všechno, co se podepsalo na nečekaném rozkazu:
„Druhého února jsem s kufrem rukoval do Bohosudova u Teplic“ K Pomocným technickým praporům.
„Já už se na sto procent viděl v Dukle, myslel jsem si, že mě tam musí vzít, ale místo toho jsem byl u PTP. Bylo to opravdu hodně tvrdé.“ Ale také tato zkušenost bojovného ducha vytrénovala a gymnastické srdce vyztužila. Na hrazdě se i po osmdesátce cítí jako doma. Prostná cvičí bez potíží. „Ze všeho nejvíc jsem cvičil na kruzích. Měl jsem je pověšené ve staré pile.“ Hrazdu si přivezl z vojny. „Je to taková stará „amerika“, ta se mnou šla pořád.“
Rusiňák závodil nejen v Československu, ale vyzkoušel si i zahraniční scénu. Srdnatě bojoval proti soupeřům z Halle (NDR), skvělý výkon předvedl v Sarajevu. Na domácím šampionátu v Praze obsadil v roce 1975 ve víceboji skvělé třinácté místo. Úspěchy sbíral také v kategorii veteránů.

Co Rudolf Rusiňák zvládne v osmdesáti letech, je úžasné. Podívejte se na video. Najdete ho ve fotogalerii u tohoto článku.