Jiří Couf se věnuje atletice už řadu let. Trenér Sokola ČB a gymnázia olympijských nadějí odpovídal v pořadu Skóre na dotazy TV GIMI a Deníku.

Sešli jsme se přímo na atletickém stadionu Sokola Č. Budějovice v okamžiku, kdy prší, rtuť teploměru si může říkat, jak hluboko klesla, přesto je účast na tréninku obdivuhodná. To vás asi hřeje u srdce, že?

Určitě. To je bezvadné. Právě tu jsou čtyři skupiny větších atletů, trénují junioři a dospělí. Žactvo se schovalo do tělocvičen sokolovny.

Jak hodnotíte odborným pohledem podmínky pro atletiku právě v Sokole ČB. Jak se sportovcům daří v zimním období?

Od listopadu trénujeme ve Sportovní hale, kde si pětkrát v týdnu pronajímáme koridor. Tam je zabezpečení pro hlavně ty větší atlety na vysoké úrovni. Asi maximální, jaké aktuálně v jižních Čechách vůbec je. Děti nebo mládež jsou buď v sokolovně, nebo si musí pronajímat tělocvičny. Bohužel, i když jsme sokolové, tak do sokolovny se prostě všichni nevejdeme. Peníze na pronájmy se někde sehnat musí.

Vaši závodníci jsou v mezích možností i aktéry vysokých soutěží?

Preferujeme výkonnost, závodění. I proto musíme atletům zajistit odpovídající prostory pro sportování.

Neslušela by Jihočeskému kraji speciální atletická hala?

Bylo by to hezké. Moc ale nevěřím, že bude stát. Všechny tyto haly jsou prodělečné, uživit je, je velmi těžké. Popravdě řečeno, tolik atletů není. Je slabší populace, není ani tolik sportující veřejnosti. Společnost není silná. Když to vezmete z této stránky, nevidím v dohledné době výstavbu speciální atletické haly jako reálnou. Ale bylo by fajn, kdyby město měla pro každý sport svůj stánek. Bylo by to ideální. Tak to ve světě je. Sportuje se v halách při středních školách, při univerzitách. Zatím jsme bohužel jiná společnost. Vyvíjíme se.

Aktuálně působíte v Sokole, ale tady jste s atletikou nezačínal, že?

Jsem rodilý Budějovičák, začínal jsem na Koh-i-nooru na bývalé ploché dráze, dnes je to stadion Vysoké školy zemědělské. Byl jsem u trenéra Jiřího Týry, kterému vděčím za všechny úspěchy. Ukázal mi atletiku v kamarádském duchu se vztahem k člověku. V roce 1985 se spojily oddíly, přešli jsme do Škody. Většina mužů šla do Škodovky, ženy šly do SKP, na tehdejší Rudou hvězdu.

Určitě si i vy vzpomínáte na škvárový ovál, který zdobil zdejší stadion?

No jistě. Bylo to nejdřív takové popeliště. V osmdesátých letech jsme dráhu obnovovali, lila se nová.

Lila se?

Lila. Míchalo se to v míchačkách. Ale úroveň byla vysoká. Měli jsme tehdy, tak jako máme i letos, obě družstva v první lize. Muže i ženy. Družstva byla dost kvalitní, byla tady řada reprezentantů. Trénovalo se na škváře, na tartan se jezdilo do Prahy.

Vaší disciplínou byla hlavně dálka, úspěšně jste závodil na hladké čtyřstovce, dařilo se vám i 400m překážek. Vzpomenete si bez přípravy okamžitě na vaše osobní rekordy?

Stovka 10,7. Dvoustovka 21,92, to byl tehdy jeden z mála elektricky změřených výkonů. Tehdy se měřil jen jeden závod za rok – mistrovství republiky. Všechno to jsou výsldky z juniorské kategorie. Čtyřstovku mám za 48,24, vzhledem k tomu, že jsem na ni speciálně netrénoval, bylo to hodně vysoko. Čtyři sta překážek jsem zaběhl za 54,5. Zvládl jsem i osmistovku – 1:55,72. To bylo tehdy v hale, na Rudé hvězdě. Do dálky jsem skočil 732 centimetrů.

Klobouk dolů před vašimi výkony i před tím, jak je máte skvěle porovnány v hlavě…

…jako kluk jsem zvládal všechny disciplíny. Pomáhaly mi v tréninku. Nejlepší asi byla dálka. A moje čtyřstovka nebyla dokončená.

Při pohledu do historických tabulek figuruje vaše jméno mezi třemi nejlepších výkony všech dob právě na čtyřstovce. Jak jsou na tom aktuálně vaši svěřenci?

Jsem rád, že už mě všichni překonávají. Jen něco mi ještě zůstalo, myslím, že ještě čtvrtkař tady nebyl. Ve sprintu už jsou ale lepší a v dálce Tomáš Pour je klasa. Jeho výkon 788 je historicky vůbec nejlepším jihočeským skokem. Našly by se snad jeden nebo dva výkony, které by se s ním mohly srovnávat.

Nemračíte se proto na něj?

Vůbec ne. Naopak. Jsem rád, že je to právě on, kdo mě překonal. Je to můj svěřenec, kterého jsem si vyhledal na závodech. A teď už jsou tady zase další naděje. Já byl hodně všestranný, měl jsem velký rozsah v disciplínách, na nic jsem se nezaměřil. To jsem nestihl. V devatenácti jsem se zranil, tím jsem hodně ztratil.