Jihočech František Turek je sportovcem tělem i duší. Hrával fotbal, věnuje se stolnímu tenisu. Žije v Ledenicích, za Borovany nastupuje k okresnímu přeboru. „Stolní tenis se hraje až do rakve,“ dokumentuje s úsměvem svůj smysl pro černý humor.
Velmi rád brázdí na kole nejen jihočeské silnice.
S odvahou a odhodláním se vydal na dalekou cestu do španělského Santiago de Compostela. Za tři týdny ujel přes 2600 km.

Kolo je pro vás oblíbeným dopravním prostředkem?
Jezdím na něm stále. Když jdu pěšky, tak si lidi myslí, že se něco stalo.

Jak se narodila myšlenka na veliký cyklistický výlet?

První nabídka se objevila úplně od cizího cyklisty, se kterým jsem byl v lázních v Luhačovicích.

To vás prostě jen tak napadlo, že pojedete spolu?

Oslovil mě. Nechceš jet do Compostely? Byl bývalý letec, který věděl, co a jak je třeba. Ale nakonec jsme se nespojili. Loni v září jsem objel Čechy, kopíroval jsem hranice s Moravou, tam jsou krásné hraniční symboly. To jsem po ukončení cesty všechno zdokumentoval…

…a odtud vedla cesta do dalekého Španělska?
Kamarád to zaknihoval, když viděl, co jsem jezdil, zhruba sto nebo sto třicet kilometrů denně, povídal, abych s ním jel do Compostely. Říkal jsem mu, jestli se nezbláznil…

Nakonec jste opravdu vyrazili. Odkud?
Symbolicky od svatého Jakuba z Jílovic. Dojeli jsme až ke svatému Jakubovi do Compostely. O

Jaký byl itinerář cesty?
Z Jílovic do Compostely. Měli jsme na to měsíc. Raději jsem navrhoval pět neděl, chtěl jsem rezervu pro případnou krizi.

Pro psychickou únavu?
Pro defekt, zdraví, počasí. Nakonec jsme to ale za ten měsíc zvládli.

Jak jste překonávali hory?
Trasa byla schůdná, stejně ale byla kopcovitá. Tomu se nedá vyhnout. Zvládnout se ale dala. Určité kopce jsme šlapali pěšky. Už jenom pro změnu pohybu. Vyžadují to hýždě a tak dále.

Hýždě? To je určitě hodně důležitá partie těla každého cyklisty, souhlasíte?
Řekl bych, že je možná úplně ze všech nejdůležitější. V mém věku ale už trpěla i třeba šíje z neustálého jednotvárného pohybu.

Zatuhla? Bolela?
Jezdili jsme deset hodin každý den. Mám jít na operaci s karpály, ale i ty to přežily. V osmdesátém roce jsem byl na operaci výhřezu ploténky, záda vydržela. Před osmi lety mi ufíkli kus tlustého střeva, takže jsem vlastně absolutní troska.

Jsem rád, že všechno velice otevřeně popisujete, váš příběh může být příkladem pro ostatní nadšené sportovce ve vašem věku. Ročník narození před nimi netajíte?
Vůbec ne. Proč? Je mi šedesát devět.

Před vaším výkonem a před výkonem vašeho kolegy klobouk dolů. Pojďme zrekapitulovat porci kilometrů, kterou jste urazili. Kolik jich každý den bylo?
Denně asi sto nebo sto třicet kilometrů. Třikrát jsme padli pod stovku.

Jeli jste po českých a zahraničních silnicích na kole za plného provozu?
Střídalo se to. Místy jsme byli v terénu. Většinou jsme ale jeli po asfaltu. Zlatým písmem bych vyzdvihl řidiče německé, rakouské, také francouzské, ale i španělské. To je jiný svět.

Proč? Chování šoférů na českých silnicích se vám nelíbí?
Jsem z českých řidičů zděšen, nevím, jak tady teď budu jezdit. Tolerance k cyklistům je úplně jiná.

U nás je menší?        
V těch zemích, o kterých jsem mluvil, mají dopravní značku, na které je auto a dva cyklisté vedle sebe. Tam je to povoleno, mezi nimi je metr a půl. Kdyby náhodou někdo z řidičů škrtl cyklistu, tak je vyřízený.

Nesetkal jste se s agresivitou?

Za celou dobu na nás zahoukalo jediné auto. Řídila ho Polka.

Zvládli jste na kole všechno, co jste měli v plánu?

Naprosto všechno. Navíc byla ještě Finestera. Bohužel jsem měl těsně před Compostelou žaludeční potíže. Dali jsme si španělskou specialitu, ve vedrech polévku nastudeno, bylo tam víc olivového oleje, než snesu. Kdybych se na Finesteru měl doplazit, tak jsem to prostě chtěl zvládnout. Rovina ještě šla, ale do kopců jsem se fakt plazil. Ale i ve Finesteře jsme byli.