Osm hodin v práci, třicet minut na cestě domů. To by se pak lenošilo. Jenže vás čeká trénink. Přitom by stačilo málo, u sokolovny sešlápnout plyn. A tradá! „To bych dětem nikdy neudělala,“ zakroutí rezolutně hlavou 32letá brunetka. „Samozřejmě se mi občas nechce. Když ale přijdu na trénink, tak mě děti nabijí pozitivní energií a za chvilku na únavu zapomenu.“

O láskách Hany Novotné nepochybujte – učaroval jí mažoretkový sport a děti. Vlastní zatím sice nemá, „všechno prostě nestihnete“, ovšem těch v oddílu Prezioso vychovává na sedm desítek.

Předpoklady k tomu má veliké – širokým úsměvem, výřečností i srdečností dokáže nakazit nejen dospívající, ale i jejich rodiče. Tak moc, že ji nominovali, jako jednu z tří set, do šestého ročníku Díky, trenére. „Chtěli mi poděkovat. Moc mě tím potěšili,“ přiznává Novotná.

Proti předsudkům

Zatímco s dospělými i omladinou vychází hravě, trápí ji jiná věc: obecný obraz o mažoretkách.
„Lidé nás vidí jako ženy v kozačkách s hůlkou v ruce, které pochodují za zvuku dechovky. Tak to není!“ odkryje temperament trenérka.

„Náš sport spojuje gymnastiku, tanec a základní baletní průpravu. S holkama absolvujeme i kondiční přípravu. Chceme dělat akrobacii, a tak musíme mít rychlost, výdrž a funkční svaly,“ popisuje.

Vystoupení dnešních mažoretek stále více připomínají taneční představení. „Na soutěžích se jako první hodnotí choreografie. Druhou složkou je pohybová průprava a třetí práce s hůlkou. Všechny body se sčítají,“ objasňuje Novotná.

Konkurence je však stále větší, bez drilu na medaile nedosáhnete. A po uznání touží každý – i malá mažoretka. „Úspěch? To je tedy pěkně záludná otázka,“ přemítá trenérka. „Víte, ono by to bez prvních úspěchů asi ani nešlo. Holky by v sobě těžko objevily motivaci,“ míní. „Ano, snažíme se vyhrávat, ale nikdy bychom nešly přes mrtvoly. Každý u nás dostane šanci, nevybíráme si. Ty, co se snaží, se do sestavy vždy vejdou,“ zdůrazňuje.

Celoživotní kamarádky

Ono nemusí jít hned o cenné kovy. Holčičky na tréninku nadšeně obhlížejí nálepky. Zaslouženě budou zdobit jejich penály. Vždyť už ovládají provaz, a taky rozštěp! „Bez odměn by to nešlo,“ culí se sympatická trenérka. „Jsme tady všechny kamarádky. Učíme se jedna od druhé,“ vypravuje. „Nejmenší holčiny vzhlížejí ke starším, ty mají své vzory zase o kategorii výš.“

Nejdůležitější však je… „Naše první odchovankyně se doteď scházejí. Když jedeme na tábor, tak nám pomáhají. Naučily se u nás cílevědomosti, zodpovědnosti, disciplíně, v životě se neztratily,“ vyzdvihuje Novotná.

Teď před ní stojí další výzva: předstihnout patnáctku „konkurentů“ a v půlce listopadu usednout na trůn pro Trenéra mládeže 2020. „Nad tím jsem nepřemýšlela,“ líčí vedoucí blatenského oddílu. „Potěšilo by mě, kdybychom se dostaly do osmičky a mohly ve finále prezentovat naši činnost. Ukázat, jak skutečně vypadá trénink mažoretek,“ použije nečekaně množného čísla.

„Víte, já akci Díky, trenére neberu jako svou soutěž, ale naši společnou. Se svěřenkyněmi i trenérkami trávíme spoustu času. Jsem moc ráda, že je mám po svém boku. Za poslední roky jsme tu něco vybudovaly a já jsem na nás všechny hrdá,“ dodává Hana Novotná.

Hana Novotná se svými svěřenkyněmi.
Semifinalistka Díky, trenére Novotná: Nikdy bych nešla přes mrtvoly