Následující řádky jsou osobní zpovědí Jiřího Keřky:
"Tenis jsem začal hrát nezvyklým způsobem. Vedle tenisových kurtů byl malý lehkoatletický stadion, kam jsme chodili s klukama sportovat. Přes hradbu bylo vidět na tenisové dvorce. Jednou jsem se tam šel podívat a byl jsem požádán jedním pánem, jestli bych mu mohl podávat míčky. Souhlasil jsem. Tak vlastně začal můj tenisový život.

Zpočátku jsem krom podávání míčků okukoval hru některých tenistů. Také jsem si půjčil raketu a zkoušel jsem hrát. Docela mi to šlo. Dostal jsem starou vyřazenou raketu a začal jsem hrát častěji. Postupem času jsem byl mezi vrstevníky nejlepší a začal jsem hrát i s dospělými. Vypracoval jsem se k docela dobrému tenisu.

Potom přišel velký zlom v mém dalším tenisovém životě. Pan Dlouhý, tehdejší ředitel pozemních staveb, si pozval mého otce k pohovoru s tím, že by mě zaměstnal u své firmy a věnoval bych se intenzivně tenisu. Otec nesouhlasil. Řekl, že mě tenis neuživí, že musím mít nějaké řemeslo. A tak se také stalo. Vyučil jsem se ve strakonické Zbrojovce nástrojářem a tenisu už jsem se tolik nevěnoval.

Mimo jiné jsem začal hrát i stolní tenis ve kterém jsem měl nemalé úspěchy. Hrál jsem i druhou nejvyšší soutěž, tedy druhou ligu. Tím se ze mě stal obojživelník, a to platí stále. Ale to je samostatná epocha. V tenisu byl mým úspěchem vyhraný dorostenecký turnaj v Blatné na starých kurtech a vyhrané krajské přebory a postup na Pardubickou juniorku, kde jsem uhrál jedno kolo. A potom přišel další osudový zlom v tenisovém i osobním životě.

Po celou dobu učení a potom i dojíždění do práce jsem musel vstávat ve čtyři hodiny ráno a přijížděl jsem ve čtyři hodiny odpoledne. Nechal jsem se i s několika kamarády zlákat na akci Pomoc Ostravsko-karvinským dolům. Slibovali nám, že nás dopraví dvakrát do roka letadlem domů, a že dostaneme ojeté motorky. Nic z toho však nebylo.

Byl jsem v Orlové. I tam jsem navštívil tenisový klub. Porazil jsem tamního nejlepšího dorostence i dorostenku a dostal jsem určité nabídky. Bohužel, nebylo na to dost času. Z Orlové jsem rukoval na vojnu do poddůstojnické školy v Martině, vyškolen jako řidič tanku T34-85."

Jan Podroužek v Dynamu ještě neskončil
Zmatky v Dynamu. Nejhorší bilance. Hledá se trenér. Ne(končí) manažer

"Ani tam jsem tenisově nezahálel. Upravili jsme si tam zdevastovaný dvorec a hráli jsme do doby, než nám ho zdevastovali místní důstojníci hraním nohejbalu v komiskách. Místní tenisový klub vyslal bratry Laštovkovi z Ústí a mne na krajské přebory do Žiliny. Tam jsem sehrál nezapomenutelný vítězný tříhodinový zápas, po kterém se soupeř zhroutil a museli ho ošetřovat. Přebory vyhrál jeden z bratrů Laštovků.

Ještě se vrátím k úplným začátkům. Mojí první raketou byla dřevěná, bez jakékoli ochrany grifu, značky Mars. Později byly artisky, které se těžko sháněly. Následovaly ve světě známé značky Mercco, Kneisel, Slazenger, Wilson, Dunlop. Bylo jich dost.

Po mém příchodu z vojny bylo najednou úplně všechno jiné. Jiní lidé, jiné kurty, prostě mě to nechytlo. Začal jsem pracovat v Kovosvitu Písek. Oženil jsem se, stavěl jsem družstevní byt, kde jsem odpracoval 3 500 hodin. Manželka se jmenuje Jiřina a máme tři děti, čtyři vnuky, čtyři pravnuky a dvě pravnučky.

Hrával jsem tehdy více stolní tenis, na tenis nebyl čas. Až jednou přišla mladší dcera, že by chtěla hrát tenis. Zaplatil jsem si členské příspěvky, koupil jsem rakety a začal jsem znovu. Začal jsem hrát, trénovat, a znovu mě tenis přitahoval. Častěji jsem docházel do píseckého tenisového areálu a hrál jsem. Trénoval jsem tenisové školičky pod vedením Oldy Bělského a Tomáše Luxe. Tehdy to mělo svůj systém a ti nejlepší přecházeli pod vedení těchto trenérů.

Pak přišlo období, kdy jsem se ujal správcování a starání se o celý areál. Bylo to náročné, byl jsem na všechno sám. Ráno do zaměstnání, odpoledne na kurty. V sobotu a v neděli jsem tam byl celý den. Při odchodu do důchodu už to bylo snazší. V mnohém mi pomáhala moje žena.

Před čtyřiceti lety jsme spolu s panem Zádrapou a panem Drahotou založili tak zvanou rekreační ligu, kde bylo 18 hráčů a hrál každý s každým. Postupem času se tato soutěž rozrostla až na pět lig a měla svá pravidla, o která se zpočátku staral Eduard Marek a později pan Buzek, který vypracoval pevná pravidla.

Zásadní bylo, že v každé lize budou na konci tři postupující a tři sestupující. V průběhu let jsem první ligu desetkrát vyhrál a nakonec jsem sestoupil do druhé ligy. Další zlom nastal po menším nedorozumění s tehdejším předsedou panem Muzikářem, kdy jsem odešel do nově otevřeného krásného tenisového areálu majitelů, pana Kočího a pana Švehly.

Působil jsem tam 20 let. Staral jsem se o areál, hrál jsem tenis a učil jsem některé místní dospělé i děti hrát tenis. Nedá se říci, že bych je trénoval. Areál byl na Putimské vysoké. V současné době se ruší, budou tam stát rodinné domky.

Vrátil jsem se do svého klubu, kde hraji čtvrtou ligu. Letos se mi podařilo po velkém úsilí tuto ligu vyhrát. Postup do třetí ligy? Nevím. Bude mi 90 let a přece jenom se roky hlásí. A co se týče mojí hry? Nikdy jsem neměl žádného trenéra, byl jsem samouk. Dělal jsem kromě tenisu mnoho dalších sportů. Běhal se svým kamarádem Rudou Taliánem v zimě i v létě po Americe, prostě sportem a pohybem jsem se bavil.

Mám za sebou několik operací. Náročnou šestihodinovou operaci brániční kýly. V Praze tenisový loket. Mám obě kolena železná a k tomu různá menší zranění. Co se týče rodiny? Ženil jsem se 24. prosince1958, tedy na Štědrý den. Letos to bude 65 let společného života.

Jak dlouho chci ještě tenis hrát? Pokud bude zdraví sloužit, nemám v plánu konečnou. A co se týče ocenění za celoživotní pobíhání po kurtech? Nikdy žádné nebylo. Vždycky jsem se tenisem bavil a rád využíval jeho krásu, byť z různých příčin s mnoha přestávkami. Přeji všem kdo tenis milují, aby hráli pokud zdraví dovolí. Tedy co nejdéle. Aby si odnášeli jen to dobré a na to špatné zapomněli.

Po dosažení 45 let jsem začal jezdit na celostátní veteránské turnaje, kde jsem poznal mnoho dobrých a významných osobností a hrál jsem s nimi dobrý tenis. Turnaje měly výbornou úroveň a nebylo lehké se prosadit. Začal jsem ve Znojmě a postupně jsem hrál na mnoha místech. Byly to například Praha, Mariánské Lázně, České Budějovice, Hradec Králové, Plzeň, Kralupy, Jihlava, Olomouc, Brandýs nad Labem.

Na závěr veteránské sezony se hrál turnaj Masters, kam postupovalo osm nejlepších z každé kategorie. Podařilo se mi dvakrát postoupit. Po domluvě s ostravským panem Černochem se mi podařilo tento celostátní turnaj přesunout do Písku. Panovala zde velká spokojenost, všichni sem rádi jezdili. Bohužel, po dlouhých tahanicích a připomínkách z řad některých rekreačních hráčů, kteří si nemohli v té době zahrát, vše v Písku skončilo.

Nakonec ani tehdejší výbor nedokázal tento turnaj udržet. Po dvou letech byl tedy turnaj v Písku zrušen a přesunul se do jiného města. Málokdo si uvědomoval, o co písecký klub přišel. Byly to také peníze na příspěvky, ohrané míče pro trenéry, a hlavně zviditelnění se u tenisové republikové veřejnosti. Velká škoda.

Kromě toho jsem hrál i turnaje krajské úrovně, kdy štacemi byly Strakonice, Blatná, Sedlice, Putim. Strakonický turnaj jsem vyhrál devětkrát, Putim a Horažďovice jednou." (připravil Michal Cirmaciu)

Sport je velkým jevištěm, sportovci jsou herci. Podívejte se na následující odkaz, najdete příběh, ve kterém se ze sportovce stal divadelní herec.