Začátek organizovaného nohejbalu se v Dyníně datuje do roku 2001. „Scházeli jsme se na hřišti, protože jiné vyžití u nás prakticky nebylo. Byli jsme parta mladých kluků ve věku kolem nějakých patnácti let," vzpomíná na nohejbalové začátky v obci předseda oddílu Lubomír Pudil.

K nohejbalu většinou inklinují fotbalisté, v Dyníně to však úplně tak nebylo. „Hodně nám tady pomohli bratři Kozlové z Bošilce. Ty můžeme považovat za legendy našeho klubu. Já osobně jsem hrával hokej, ale fotbalisty jsme v týmu skutečně skoro žádné neměli," oponuje Pudil.

V již zmíněním roce 2001 se v Dyníně poprvé začala hrát organizovaná soutěž. „Hned první rok se nám podařilo také díky reorganizaci soutěží postoupit z okresního přeboru druhé třídy do jedničky," informuje Pudil.

Další rychlý vzestup NK Dynín na sebe nenechal dlouho čekat. „Hned v další sezoně jsme okresní přebor vyhráli a postoupili do kraje. Tam jsme strávili tři sezony a v roce 2005 se nám podařilo krajský přebor vyhrát. Na kvalifikaci o druhou ligu do Loun jsme si to jeli hlavně vyzkoušet, ale nakonec se nám nečekaně podařilo postoupit," vrací se k jednomu z nejzářivějších okamžiků historie klubu.

Ve druhé lize pak strávili Dynínští dvě sezony. „Bylo to pro nás těžké. Vlastně poprvé jsme se setkali s velkým nohejbalem. Raritou určitě bylo, že jsme tak vysokou soutěž hráli jenom s místními kluky," zdůrazní předseda klubu.

Po dvou letech přišel sestup zpět do krajského přeboru. „Kraj jsme hráli tři roky a poté jsme přes kvalifikaci postoupili znovu do druhé ligy," říká Pudil, jehož tým se poté dokázal ve třetí nejvyšší soutěži zabydlet na delší dobu. „Už ji hrajeme nějakou šestou sezonu," přikyvuje.

Kádr týmu se postupně obměnil a objevily se v něm i posily z jiných měst. „Několik místních kluků s nohejbalem postupně skončilo. Vystřídali se u nás hlavně kluci z českobudějovické Lokomotivy. Hráli u nás Pavlové Nekola a Hájek nebo třeba Michal Kozel, jenž hrál ještě loni extraligu za Dynamo," vypočítává Pudil. „Pavel Nekola zůstal v našem kádru i letos a navíc nám pomáhají dva kluci z nedalekého Veselí nad Lužnicí. Současný tým je namixovaný zhruba napůl. Polovina kluků je místních, polovina přespolních," dodává.

Nohejbal je v Dyníně stále velice populární. „Vždyť tady kromě hasičů také už nic jiného není," usmívá se Pudil. S návštěvami na ligových zápasech je spokojen. „V začátcích to bývalo více, ale i teď lidi stále docela chodí. Na ligu přijde třicet až čtyřicet diváků, kteří vydrží, i když zápas trvá třeba čtyři hodiny. Je to pořád událost," pochvaluje si.

V letošní sezoně se Dynín pohybuje v klidném středu druholigové tabulky. „Nepovedl se nám začátek, kdy jsme se z různých důvodů nescházeli a prvních pět zápasů jsme prohráli. Potom se ale povedlo sestavu stabilizovat, začali jsme vyhrávat a dařilo se nám. Sezonu bychom měli dohrát v klidu," věří.

V Dyníně pracují velmi dobře také s mládeží. „V lize je povinnost mít funkční mládež, tak se snažíme s ní pracovat. Celkem se nám to daří a za ty roky nám prošlo rukama nějakých třicet místních kluků. Ale jinak je s mladými problém. Nemají o nic moc zájem. To ale není problém jen náš ale celé společnosti," konstatuje.

Do budoucna by chtěli v Dyníně hrát stabilně druhou ligu. „Musíme poděkovat obci, bez jejíž pomoci bychom tak vysokou soutěž hrát nemohli. Na vyšší to asi není, ale druhou ligu bychom rádi dál hráli," uzavírá Lubomír Pudil.