V souvislosti s olympijskými hrami, které skončily v Japonsku, župní vzdělavatelka Sokolské župy Jihočeské Olga Holoubková připomíná olympijské příběhy, které dodnes budí emoce. "Sokolská gymnastka Eliška Misáková zemřela čtrnáctého srpna na olympijských hrách v Londýně, Olympijský výbor jí udělil zatím jako jediné zlatou medaili in memoriam." Holoubková se osobně setkala na sokolské předsletové akci v roce 2011 s Věrou Růžičkovou (1928 - 2018), která nastoupila jako náhradnice právě za onemocnělou Elišku. "Paní Růžičková byla velmi milá, čilá a usměvavá dáma."

Eliška Misáková se narodila v Kojeticích. Vyrůstala v rodině železničního výpravčího ve Vyškově, kde navštěvovala reálné gymnázium. Spolu se sestrou cvičila ve vyškovském Sokole od žactva a už v dorostu se řadila mezi nejlepší závodnice. Po obnovení činnosti Sokola po válce byla přijata do cvičitelského sboru a byla pověřena cvičením dorostenek. "Její sestry našly uplatnění v Praze a Eliška je tam následovala. Tam opět spolu se sestrou Miloslavou přešly do vinohradského Sokola a obě se kvalifikovaly do družstva Československé obce sokolské, které se připravovalo na olympijské hry 1948 v Londýně," připomíná Olga Holoubková příběh, který se vryl do paměti příznivců československého sportu.

Na těchto hrách se v ženské gymnastice závodilo teprve podruhé a opět jen v soutěži družstev. V důsledku světové války nebyly pozvány výpravy Německa a Japonska, zastoupení neměl ani Sovětský svaz. Československé gymnastky patřily k favoritkám. "Eliška byla jednou z největších nadějí gymnastického týmu, z něhož si ústrky z her v Berlíně 1936, kde rozhodčí stranili domácím závodnicím a československému kolektivu přiřkli „jen“ stříbrné medaile, pamatovaly pouze Vlasta Děkanová a Zdena Veřmiřovská."

Bedřich Šupčík (na černobílem snímku vlevo) vybojoval pro Československo první zlatou olympijskou medaili v roce 1924 v Paříži.
V roce 1924 končily olympijské hry šplhem. Pro medaili si přijel Bedřich Šupčík

Nebylo lehké se do týmu dostat. Gymnastky musely projít dvouletým výběrovým řízením, které vedla náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníková. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest, během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů. Vyřazovací závody, to byla metla, ale zacvičit se muselo, jinak to nešlo. Nicméně nevzpomínám si, že by mezi námi byla rivalita, postupně se z nás stávaly kamarádky,“ vzpomínala v dokumentu České televize Zlato pro Elišku Marie Ďurovičová Kovářová.

Družstvo mělo nastoupit v sestavě Zdeňka Honsová, Marie Kovářová, sestry Eliška a Miloslava Misákovy, Milena Müllerová, Božena Srncová, Olga Šilhánová a Zdeňka Vermiřovská.

Eliška sice odcestovala do dějiště olympijských her, ale do bojů o medaile za ni nastoupila náhradnice Věra Růžičková. "Po příjezdu se totiž u Elišky objevily zdravotní potíže. Vlastně už v letadle jí bylo špatně. Všichni mysleli, že jde o počínající chřipku."

Její zdravotní stav se však zhoršoval, během týdne se přidaly bolesti hlavy a horečky. Elišku hospitalizovali v nemocnici v Northwoodu, odtud byla převezena na infekční oddělení nemocnice v Uxbridge. Vyšetření ukázala, že jde o dětskou obrnu, v té době neléčitelnou. Lékař výpravy Zdeněk Hornof, který onemocnění sám prodělal, jí poskytl svou krev – odborníci se domnívali, že právě taková krev bude mít protilátky a pomůže. To se bohužel nepotvrdilo. Elišku navštívily kamarádky z družstva, ale mohly se na ni dívat jen přes sklo. Ležela sevřena v železných plících. Nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce, druhý den nohy. Logicky zaznělo, že může být nakažena kterákoliv z dívek. „Přidělili nám zdravotní sestru, která všem denně měřila teplotu. Působilo to velmi depresivně,“ vyprávěla Věra Růžičková.

V takové atmosféře nastupovaly československé gymnastky k olympijské soutěži, kterou pořadatelé museli kvůli počasí přesunout z otevřeného stadionu ve Wembley pod střechu Empress Hall v Kensingtonu. „Při cvičení jsme se snažily soustředit se na výkon, ale předtím jsme si řekly, že musíme bojovat. Nejen za sebe, ale hlavně za Elišku,“ líčí Růžičková. „Ale ona, bohužel, v té době už ani nevěděla, že závodíme. Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi a my jsme plakaly. Nebyly to ale slzy štěstí, jak si mohli diváci myslet, tekly nám slzy velkého smutku.“

K poslední disciplíně, společné skladbě s kužely, nastupovaly ve chvíli, kdy přišla zpráva, že Eliška bojuje o život. Družstvo děvčat pod velkým psychickým tlakem předvedlo bezchybný výkon a získalo zlatou olympijskou medaili. "Eliška však svůj nejtěžší zápas prohrála. Zemřela druhý den ráno, jen několik hodin po skončení závodu. O vítězství svých kolegyň se už nedozvěděla," přibližuje Olga Holoubková smutný příběh československé olympioničky.

Při slavnostním vyhlášení vítězů československou vlajku lemovala černá stuha.

Eliška Misáková byla pohřbena 4. září 1948 na hřbitově ve Vyškově.

"Proběhlo pátrání, jak se mohla Eliška nakazit. V létě 1948 postihla střední Evropu první poválečná vlna dětské obrny. Proto bylo zakázáno koupání v přírodě. Gymnastky se však při soustředění v Nymburce v Labi koupaly. Od místních sice zaslechly, že ve městě kdosi obrnu dostal a je zákaz koupání, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost."

Mezinárodní olympijský výbor Elišce Misákové jako jedinému sportovci v historii udělil čestnou zlatou medaili in memoriam.