Před pár měsíci jste o účasti v soutěži ani neuvažovala, nyní jste její finalistkou. Co se za tu dobu změnilo?
Co se týče našeho trénování, tak vlastně nic. Já sama jsem si začala více vážit toho, co jsme vybudovali. Uvědomila jsem si, jak skvělou partu mám kolem sebe. Překvapilo mě, kolik lidí mě podpořilo. Jak holky, tak jejich rodiče, kamarádi i známí z Blatné. Z celého mažoretkového světa chodily gratulace. Trenéři mi psali, že mi drží palce. Ozvali se dokonce i lidé z docela jiných sfér.

Zvedla jste si sebevědomí?
Zvedla. (směje se) Postup ale není jen můj, zasloužila se o něj každá z holek. Nicméně už vím, že musím překonat sama sebe. Vždycky jsem nerada mluvila na veřejnosti. Preziosky vystupovaly, měla jsem je představit, a raději jsem na pódium vystrčila někoho jiného. Já jsem byla tím, kdo rád pracoval, organizoval… Překonání trémy jsem si vzala za svůj cíl. Zakousnu se a zvládnu to. Rodiče mě do Díky, trenére přihlásili, a proto je nemohu zklamat.

To vás muselo během návštěvy štábu Díky, trenére limitovat. Jak na ni vzpomínáte?
Návštěva byla fajn, celý tým byl moc příjemný. Zvolili jsme takový průřez tréninkem. Potěšilo mě, že ani holky nebyly nervózní, když na ně koukali cizí lidé, a chovali se jako na normálním tréninku. Díky tomu panovala obvyklá atmosféra, štáb neviděl nic hraného.

Slovo gratulantky – Kateřina Malečková (starostka Blatné):
„Na Hanku jsem moc pyšná. Díky Preziosu se naše město dostalo do povědomí doma i v zahraničí. Má veliký dar, umí si mezi děvčaty udržet autoritu, a přitom zůstává lidská. Vzhlížejí k ní nejen ty mladší, ale i puberťačky. Je mimořádně důsledná – cokoli spolu domluvíme, platí. Preziosky jsou milé a spontánní holky, pomáhají nám při společenských akcích, předtančení, během Běhu míru. A co bych Hance přála? Aby Díky, trenére vyhrála. Stojí za ní spousta práce. Zaslouží si to a má na to.“

Dělala jste už dost rozhovorů. Změnil se za tu dobu váš přístup k nim?
Doufám, že jsem se naučila lépe mluvit. Nebo alespoň méně stydět. (směje se)

Teď vás čeká měsíční příprava, ovšem do sokolovny nemůžete. Co s tím?
Na to nelze při nejlepší vůli odpovědět. Ve finále chceme ukázat to, co bylo naším cílem od začátku: předvést mažoretky jako krásný taneční sport. Takže opět chystáme průřez tréninkem i nácvik moderní tematické choreografie. S holkama nás teď čekají online tréninky. Ukáže se, co všechno bude možné prostřednictvím internetu nacvičit a co necháme na poslední fázi, až nás zase pustí do tělocvičny.

Po postupu do semifinále jste na vítězství nemyslela. Už je pro vás důležité?
Není. (směje se) Já už jsem zvítězila. Teď věřím, že si finále užijeme. Nejvíce se těším na atmosféru akce. Na druhou stranu jsme sportovci – každý může milionkrát říkat, že vyhrát nechce, ale ve chvíli, kdy bude na místě, začne soutěžit.

Proběhne nyní alespoň drobná oslava?
Asi proběhne, ale musí být skromná, maximálně do čtyř osob. (směje se)