V Olešníku jste si zahrál fotbal po boku takových plejerů, jako jsou Pavel Kadeřábek, David Lafata, Bořek Dočkal, Costa a další. Jak jste se dostal z hokejové Sparty do té fotbalové?
Zavolal mi ve čtvrtek den před akcí kamarád David Lafata, že by za Olešník měli nastoupit hokejisté, tak narychlo sháněl taky nějakého. Jsem rád, že si vzpomněl zrovna na mě. Byla to nádherná akce. Davida všichni znají, že je to skvělý člověk. Podobně akce k němu patří. Velice rád jsem ji přijel podpořit, i když to není úplně můj sport. Fotbal miluji, ale už ho nemohu hrát tak, jak bych si představoval.

Dříve jste ale fotbal hrával i na soutěžní úrovni.
Hrával jsem v Miroticích okresní soutěž, ale už je to pár let. Trápí mě kolena. A navíc s hráči, se kterými jsem se v Olešníku potkal v kabině, pro mě bylo až nemyslitelné, že si s nimi mohu stoupnout na hřiště. I když šlo o charitativní zápas, tak musím říct, že pro mě bylo docela speciální navléknout na sebe dres a kraťasy Sparty Praha.

A navíc, aby vás koučovala trenérská legenda Vítězslav Lavička.
Přesně tak. Aby mě koučoval Víťa Lavička, který mi ale do dvacáté minuty říkal Dominiku (smích). Bylo to opravdu hezké. Trošku mám jenom kvůli kolenům problém s běháním, které se snažím v tréninku kompenzovat jinými cvičeními. Tady jsem běhal po dlouhé době, ale spíše jsem čekal, že mě tam kluci šoupnou v každém poločase na pět minut, aby se neřeklo, když už jsem přijel. Nakonec jsem toho naběhal docela dost, takže to bylo dobré i jako trénink. Po zápase jsem toho měl celkem dost. Pavel Kadeřábek nebo Costa, to jsou prostě letci. Když jste vedle nich přímo na hřišti, tak vidíte zblízka, v jaké rychlosti se pohybují.

O výsledek sice tentokrát nešlo, ale přesto. Vyhráli jste 7:4 a vy jste se dokonce zapsal do střelecké listiny.
Zahrál jsem to přesně jako David Lafata. Šel jsem tam, kde to bolí, počkal jsem si, odrazil se ke mně míč a uklidil jsem ho na zadní tyč (úsměv).

O den později jste ve Zlivi se svými kamarády z Písku vyhráli třetí zápas play off jihočeské skupiny druhé hokejbalové ligy a slavili titul. Hokejbal jste hrával i v minulosti, ale na pozici útočníka. Co vás přimělo postavit se tentokrát stejně jako v hokeji do branky?
Je pravda, že jsem hrával v poli. V brance jsem stál při hokejbalu naposledy také v zápase play off v Prachaticích, když se mi narodil první syn. To je osm let. Teď se mi narodila dcera a symbolicky jsem znovu v brance. Jestli mám chytat potřetí, tak doufám, že to bude třeba hned za rok, abych pak nebláznil někdy po čtyřicítce (smích).

Jaké jsou největší rozdíly chytání v hokeji a v hokejbalu?
Rozdíl je to obrovský. Chytat střely je podobné. Ale z ledu jsem zvyklý se sklouznout a vykopnout nohu nebo ruku. Pomoci si odrážením. Jenže to se při hokejbalu nedá. Je to z mé strany dost improvizace. Kluci, kteří to chytají déle, tak už ví a orientují se v tom. Ale pro mě to byla španělská vesnice, když jsem tam stál o minulém víkendu po dlouhé době poprvé. V dalších dvou zápasech už to bylo lepší. Začal jsem chápat, jak je třeba se pohybovat, abych si nějak pomohl.

Létá hokejbalový míček o hodně pomaleji než puk?
Jasně. Létá úplně jinak. Puk, když je dobře trefený, tak letí celou dobu rovnoměrně. Občas se stane, když je tečovaný, nebo hráči sjede z hokejky, že trochu zaplave. Míček při hokejbalu ale plave úplně pokaždé. V brance musíte počítat s tím, že může trajektorii měnit.

I když to tak nevypadalo, tak jste nakonec zakončil sezonu titulem.
Ano. Zaplaťpánbůh hokejbal končí později než hokej (smích).

Jaké sporty máte v plánu okusit dál?
V sobotu mám turnaj v nohejbalu a v neděli v tenisu. Sport mě prostě baví.