Účastnice olympijských her v Aténách 2004 Dominika Červenková je nejúspěšnější moderní gymnastkou ČR uplynulého desetiletí. Velice ochotně odpovídala na dotazy Deníku.

Teď už vás můžeme považovat za bývalou gymnastku, v kolika letech jste se sportem začínala?

S gymnastikou jsem začínala, když mi byly čtyři roky. Tehdy mě maminka přivedla do přípravky.

To je podle vás a podle metodiků ideální čas pro malé děti?

V té době máte trénink jednou týdně jednu hodinu, je to všeobecná průprava, kde se děti naučí chodit rovně, pěkně drží zádíčka, jsou to první prvky jako různé kotouly, provazy, rozštěpy a další. Čím dřív se začne, tím se dítě dá lépe v gymnastice formovat.

Začala jste tedy ještě ve věku, kdy děti chodí do mateřské školy. Vzpomenete si na váš první rozhovor pro média?

To dohromady nedám. Kdybyste se zeptal na první medaili, nebo pohár, to bych věděla, ale rozhovor…

…a tedy první medaile? A pohár?

První pohár jsem vyhrála v roce 1996 v Chomutově. Ještě ho mám doma schovaný.

Už ve čtyřech letech jste toužila po olympijských hrách, po velkých světových soutěžích?

Sen dostat se na olympijské hry jsem měla od roku 2000. Dívala jsem se na olympiádu v Sydney, řekla jsem si: Jo, tam bych také chtěla být. Ten závod se mi hrozně líbil. Od té doby jsem měla jasno.

Ale čekala vás ještě dlouhá čtyřletá cesta, tvrdá dřina…

To je pravda. V roce 2000 mi bylo dvanáct let. Byly přede mnou čtyři roky tvrdého tréninku. Pak jsem teprve přešla do kategorie seniorek, tedy tam, odkud už bylo možné se na olympiádu kvalifikovat. V roce 2003 přišlo mistrovství světa, které bylo kvalifikací na olympijské hry. Byla to veliká dřina, ale povedlo se.

Co všechno jste musela udělat, aby se vám olympijský sen splnil?

Tvrdé tréninky byly dvakrát denně. Náročné to bylo i časově, šest hodin denně jsem byla zavřená v hale. V podstatě jsem téměř neznala nic jiného. Vůbec toho ale nelituju. Nikdy jsem nelitovala, sport mám ráda.

I v té tréninkové podobě?

Já měla ráda i tréninky. I když je pravda, že někdy se mi už fakt nechtělo.

Tím si asi musí projít každý vrcholový sportovec. Někdy jste určitě chtěla se vším praštit a vyrazit místo tréninku třeba do kina?

Je samozřejmé, že takové chvíle byly, ale já měla sport opravdu ráda a dělala jsem ho, protože mě to bavilo. Odmalička to byl můj koníček. V tomto směru jsem velký problém neměla. Až teď, když jsem končila.

Přišla psychická únava?

Nepovedla se mi sezona a přišla už taková větší nechuť. Pak už jsem se rozhodla, že kariéru ukončím.

Účast na OH v Aténách asi můžeme považovat za jeden z vašich sportovních vrcholů. Trénovala jste před odletem do Řecka víc, než vaše kolegyně z oddílu?

Olympiáda probíhala v srpnu, přitom gymnastky mívají v červenci prázdniny. Já ale bývala v hale na koberci od rána do večera sama. Musím říct, že v té době jsem trénovala podstatně víc než ostatní gymnastky.

Jaké vzpomínky na olympijské Atény vám zůstaly v paměti?

Pro mě to vlastně ani nebylo o té gymnastice. Byl to obrovský zážitek. Samozřejmě, závod to byl krásný, já ale bohužel z nervozity udělala hodně chyb. Tím jsem se i propadla ve výsledcích. Ale umístění nakonec zase takovou roli nehrálo. Pro mě bylo zážitkem už třeba bydlet v olympijské vesnici.

Chápu, že pro benjamínka české reprezentační výpravy muselo být setkání s hvězdami úžasné?

Nejlepší místo bylo v jídelně. Tam se totiž všichni scházeli. Tam to žilo. Oslavovaly se medaile. Setkala jsem se se spoustou lidí, byla to úplně jiná atmosféra, než jakou jsem znala z normálních gymnastických závodů.

A viděla jste také olympijské soutěže v jiných sportech?

Navštívila jsem zápas českých basketbalistek, byla jsem na atletice, když házel Honza Železný. Mám spoustu nádherných vzpomínek a je určitě na co vzpomínat.

Jak mezi sebe vzaly zkušené hvězdy nejmladšího člena výpravy?

Skvěle. Všichni se ke mně chovali krásně. Bylo mi šestnáct, byla jsem nejmladší ze všech, byla jsem z toho hodně vyjukaná. Seděli jsme třeba na snídani, přišel Honza Železný viděl národní barvy, přisedl si, říkal, vy jste naši, já s vámi posnídám, byly tam pro mě krásné okamžiky.

Gymnastický závod vám ale asi nevyšel úplně tak, jak jste si před odletem představovala?

Ono by to dopadlo lépe, kdyby nebyla poslední sestava. Kužele mi prostě padaly. Co vyhození, to jejich pád na zem. Z mojí strany tam bylo opravdu hrozně moc chyb, ty mě srazily tak o pět příček dolů. Nakonec jsem byla dvacátá, mohla jsem se možná vejít do patnáctky. Ale stalo se, to tak prostě mělo být. Teď už s tím nic neudělám.

Z klidného spánku vás ta poslední sestava po létech nebudí?

To určitě ne. Možná chvíli po závodě. To jsem z toho byla hodně smutná. Ale pro mě to opravdu nebylo jen o tom výsledku. Já na medaile stejně dosáhnout nemohla, bylo to o zážitku, ten mám krásný.

Po návratu z Atén jsme spolu několikrát mluvili na téma olympijské hry v Pekingu 2008…

…po olympiádě jsem pokračovala výborně. Stoupala jsem v žebříčku, začínala jsem se probojovávat na různých světových soutěžích, na Grand Prix, na Světových pohárech, do finále v různých sestavách. Jenže v roce 2006 přišlo zranění, odhalení mé velké skoliózy v zádech. Nastala zdravotní pauza.

Jak dlouhá?

Půl roku jsem jenom rehabilitovala. Až pak jsem se vracela k tréninku.

Pokusila jste se o návrat do české gymnastické reprezentace?

Snažila jsem se vrátit do špičky. Jeden rok mi ještě nebylo umožněno startovat znovu na mistrovství republiky, další sezonu ano, obsadila jsem čtvrtou příčku. Sbírala jsem dál síly, měla jsem fakt velké ambice vrátit se mezi nejlepší. To už ale byla nepovedená sezona, osmé místo na mistrovství republiky. To mi vzalo asi úplně všechny ideje na to, že by to ještě někdy mohlo jít dál. Skončila jsem kariéru, řekla jsem si, že už budu v životě dělat něco jiného.

Mohli bychom čtenářům nabídnout informaci o tom, jak se ubírá život nejlepší české gymnastky po ukončení kariéry?

Ukončila jsem Gymnázium olympijských nadějí a studuju teď na Vysoké škole evropských a regionálních studií. Teď mám až do října prázdniny, proto jsem nastoupila na brigádu. Půjdu do druhého ročníku a škola mě baví.

Co přesně studujete?

Obor regionální studia.

Doslechl jsem se, že se intenzivně věnujete ruštině?

To je pravda. Baví mě.

Takže na rozdíl od vašich vrstevníků víte, co znamená: „katať sa o kanikulach na kaňkach?

No jistě. O prázdninách jezdit na bruslích. To už jsme probírali, volný čas jsme měli v učebnici. Vážně mě ruština zajímá a baví. Společně s angličtinou bych si chtěla nějak jazyky pořádně dodělat. Řekla jsem si, že ruštinou obsáhnu pravou stranu světa je, angličtinou levou. Pořád mám co dohánět, ale už se domluvím téměř všude. A třeba časem přidám ještě španělštinu.

To se vám určitě bude v životě hodit. Už jako gymnastka jste procestovala celý svět?

Nebyla jsem, a trochu mě to mrzí, v Americe. Tam se určitě podívám soukromě. Spojené státy a Jižní Ameriku bych chtěla vidět. Jinak jsem opravdu procestovala velkou část světa. Byla jsem v Japonsku, Ázerbájdžánu, po Evropě téměř všude.

Jaká byla výprava s gymnastikou do vzdáleného a exotického Japonska?

Úžasná. Tam mají diváci tento sport hrozně rádi, při závodech krásně fandí.

Říká se, že Japonci gymnastice také náramně rozumějí. Je to pravda?

Asi ano. Diváků tam na závody chodí podstatně víc než u nás. Mají o světových závodnicích přehled. Jméno gymnastky je tam cennější.

Deník už informoval o tom, že pracujete jako servírka v jedné z restaurací na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II?

Nastoupila jsem do nově otevřené kavárny, všechno se od července zabíhá.

Cítíte se na place podobně jako na gymnastickém koberci?

Srovnává se to těžko. Profese servírky je ale také dost náročná. Snad je to podobné v tom, že také musíte hezky vystupovat před lidmi.

Poznávají vás hosté?

Zatím se mi to nestalo.

Bývala jste na gymnastickém koberci před závodem nervózní?

To bylo různé. Když začínala sezona, byly nové sestavy, tak jsem byla hodně nervózní. Pak se všechno zaběhlo. Víkend co víkend jsem jezdila na závody. Nervozita ubývala, až téměř zmizela. Pak už jsem bývala klidná. Také bylo důležité, jaký to byl závod. Jiná je nervozita v Českém poháru, jiná třeba v Grand Prix.

Vrcholoví sportovci říkají, že i nervozita ke špičkovému výkonu patří. Bez ní může dojít k podcenění a chyba se snadno vloudí…

…je to tak. Když nejste vůbec nervózní, můžete ztratit pozornost. Nervozita je zdravá. Když je to ale přehnané, když je člověk téměř hysterický, tak to také není dobře. Moje nervozita byla vždy zdravá.

Ptám se schválně, cítíte nejistotu při obsluhování hostů v restauraci?

Zkušenosti s tím vůbec nemám, je to vlastně moje první místo. Docela mě to chytlo. Baví mě to. Strašně nervózní ale jsem téměř každý den.

Co plánujete dál. Spojíte váš život opět s gymnastikou?

Ráda bych se dál věnovala sportu. Mým snem je zkusit moderovat. Jestli se to povede, uvidíme.

To znamená, že svět gymnastiky sledujete i dál po ukončení vrcholové kariéry. Jak to aktuálně vypadá s jihočeskou gymnastikou?

Holky měly v červenci prázdniny. Začaly zase trénovat, zajdu se na ně podívat. I když s nimi jako trenérka nebudu každý den, tak je dál budu podporovat. Budu s nimi pořád, budu na ně myslet.

Společně jsme se potkali na akci připravené pro jihočeské olympioniky. Ráda se vypravujete mezi populární tváře jihočeského sportu?

Když mám čas, ráda přijdu. Přijala jsem pozvání na zahájení výstavy v IGY. Zase to byla trochu jiná akce, než bývají všechny ostatní. Bylo to hodně zajímavé, jen mě trochu mrzelo, že nepřišlo víc lidí. Zájem moc veliký nebyl. Je mi trochu líto, že o jiné sporty, než jsou současné fenomeny, není takový zájem. Lidi pro sport už tolik nežijí. Třeba se to ale časem zase změní.