Stále jsou v nemocnici, Jakub Vlček posílá domů vzkaz: "Díky všem, cítili jsme podporu i tady v "Podhimalájí".
"My na ně mysleli, drželi jsme jim palce," říká za sebe i kamarády Petr Šíp, který s Vlčkem spolupracoval v Budějovickém Budvaru.
Pákistánci použili k záchraně Čechů helikoptéry. Dokonce tři.
A to ještě další nejprve několikrát kroužily kolem hory, shodily lezcům jídlo, až poslední pokus byl úspěšný.
V sestavě, která zdolala vrchol, ale uvízla po cestě zpátky, byli celkem tři horolezci. Dva z Č. Budějovic. Petr Macek a Jakub Vlček. Nejhůř na tom fyzicky i psychicky byl jejich pákistánský kolega Vadžídulláh Nagrí. Oba čeští horolezci jsou teď v bezpečí. Ale stále zůstávají v nemocnici. Prošli vyšetřením. "Mám omrzlý prst na ruce, jinak jsme v pořádku," říká Jakub Vlček. Hora Rakapoši v pohoří Karákóram patří k nebezpečným vrcholům.
"Vrcholu jsme dosáhli ve čtvrtek devátého," popisuje Vlček. Po boji úspěšně zdolali 7 788 metrů vysokou horu. "A začali jsme sestupovat do tábora." Ten leží ve výšce 6 900 metrů nad mořem. "Náš pakistánský kolega se zdržel telefonováním a focením, tak jsme se dohodli, že na něj počkáme až ve stanu postaveném právě v této výšce." Nakonec se Češi rozhodli, že na svého kolegu vyčkají ve výšce 7 200. V místě se svah prudce svažuje. Podle Vlčka už byla tma a chladno. "On nás došel asi za tři čtvrtě hodiny." Ztratil čelovku, vysílačku, termosku. "Přišel bez rukavice a bez cepínu, nevěděl, čí je. Očividně nebyl schopen dalšího sestupu." Trojice se vrátila do bivaku do výšky 7 300 m. "Tam jsme se o něj postarali."
Ráno sestoupili do stanu. "To byla otázka dvou hodin, kde jsme počkali na Wajida," zmiňuje pákistánského kolegu. Pak se zkazilo počasí. "Museli jsme se kus vrátit a zůstali jsme viset v 6900 metrech." Elektrická a sněhová bouře horolezce uvěznila na 3 noci. "Většina věcí nám provlhla."
Dobrodruh Jakub Vlček na extrémních cestách
Vzhledem k vážnosti situace se rozhodli kontaktovat záchrannou službu. "Nemysleli jsme si, že pro nás přiletí do 6 900 metrů ve špatném počasí, ale abychom situaci zbytečně neznesnadnili a nevyhrotili příliš pozdní komunikací, kdyby se poničila komunikační zařízení. Což se nakonec také stalo…"
Tři dny zůstali ve stanu, sestup nebyl možný. "Komunikovali jsme se záchrannou službou a s našimi blízkými. Mezitím nás několikrát přeletěl vrtulník, bohužel bez možnosti přistát." Po zlepšení podmínek, klimatických a hlavně lavinových, se Češi nachystali na sestup do 6 300 metrů. "Další vrtulníky. Letí nás vyzvednout? Říkali jsme si. Bohužel. Shodili nám "jen" balíčky. Toho si vážíme a děkujeme."
Na cestu dolů ale tato pomoc moc platná nebyla. "Čokolády, sušenky, voda, léky. Asi třicet kilogramů, které jsme nemohli unést." Stometrové lano použili na odjištění nebezpečných úseků a na slanění Pákistánce Wajida do bezpečí. "Čekala nás další chladná noc v mokru. Zásoby jsme měli ještě na dva dny, druhý den ráno jsme měli sestoupit do 5 800, kde jsme ponechali další zásoby, potom další den do C1 a hurá do základního tábora. Už jsme ani nedoufali, že by někdo přiletěl."
Dobrodruh Jakub Vlček na extrémních cestách
Ráno, když se Vlček obouval, uslyšel helikoptéru. "Ani jsem nezvedal hlavu," popisuje situaci. "Vrtulníky proletěly kolem a pak se vrátily. První přistál, naskočil Wajid. Po odletu přistál druhý vrtulník, do kterého jsem naskočil já. Máca sbalil stan a počkal na třetí helikoptéru."
Postupně trio přistálo v Gilgitu na vojenském letišti. "Poděkovali jsme organizační záchranné skupině. Byl to krásný pocit zase dole."
Po formalitách byli horolezci převezeni do nemocnice. "Podstoupili jsme základní vyšetření. Wajid má omrzlé palce u nohou, já mám omrzlý malíček na ruce, Máca má drobné omrzliny na rukou. Stále jsme v nemocnici, Máca se chystá na výpravu do základního tábora pro zbytek našeho vybavení . Zařídíme pár věcí a poletíme domů," říká Jakub Vlček.
"Děkujeme všem, kteří na nás mysleli, pomohli a podpořili nás," vzkazuje.