Naposledy skončil ve čtvrtém ročníku mezinárodních závodů sáňkařů – veteránů ve Smržovce pátý. Ve svých čtyřiašedesáti letech!

Jak jste se k závodnímu sáňkování vůbec dostal?

Jednoduše. V Habří u Budějovic byly v dvaašedesátém roce závody pro příchozí. Byla to tehdy velikánská akce, jen z Budějovic tam jelo několik autobusů, točila to televize, byla tam spousta lidí. Já si tam poprvé sjel na sáňkách a chytlo mě to, od té doby mě to pořád drží.

Takže i vás k sáňkování zřejmě zlákal proslulý nadšenec Petr Ziegrosser, který v Habří tehdy působil?

Přesně tak, to byl otec sáňkařského sportu tady v kraji. Velký propagátor sáňkování, nezdolný organizátor.

Jak se vaše kariéra sáňkaře vyvíjela dál?

Nás tam tenkrát jelo víc a ty, kteří se umístili, si budějovická Lokomotiva vybrala do svého oddílu. Já byl mezi nimi.

Jeden moudrý muž řekl, že šededesátá léta byla krásná a že všechno ostatní by se mělo zakázat. Na jihočeské sáňkování to platí asi beze zbytku…

To máte pravdu, v šedesátých letech byla zlatá doba našeho sportu na jihu Čech. Petr Ziegrosser v Habří vydupal ze země sáňkařskou dráhu, další byla v Krumlově a pak jsme si ji postavili i my tady v Budějovicích, v Dubičném. Navíc tenkrát byly i pořádné zimy, takže se dalo jezdit hodně dlouho. Jezdili jsme i mimo kraj, do Teplic, do Liberce, do Klášterce i do Tater.

A najednou se veškeré nadšení sáňkařské někam vytratilo…

Naše generace skončila a jihočeské sáňkování úplně usnulo. Až před pěti lety se začaly v Česku jezdit veteránské závody, a tak někteří z nás zase saně vytáhli. Na první závod nás bývalých sáňkařů přišlo sotva pět, teď už nás chodí pravidelně několik desítek. Jen z Budějovic jezdíme čtyři – kromě mne Standa Švarc, Josef Veselý a bývalý výborný reprezentant Ludva Slavětínský, který se poté, co saně odložil, dal na plachtění.

Přece jen už máte své roky, nemáte tudíž na saních trošku obavy? V tom ledovém korytu to asi není žádná legrace…

Mám. Pochopitelně, že mám strach, ta leta jsou znát. Přesto nás to ale pořád drží. Nejen mě, ale i další kluky. A já nejsem nejstarší, od nás jezdí Pepík Veselý a tomu je čtyřiasedmdesát.

Ani tragická smrt gruzínského sáňkaře na nedávné zimní olympiádě ve Vancouveru vás ze sáňskařského koryta nevyhnala?

Samozřejmě, že to námi otřáslo, nicméně je to výjimečná událost. Tady u nás se podobně tragický případ nikdy nestal. My tu měli i dráhy, kde se spodky vůbec neledovaly, protože tam vás to chytlo a proletěl jste tou zatáčkou jako namydlený blesk. Nepamatuji si u nás žádnou takovou tragédii a ve světě byl naposledy smrťák v Königsee při mistrovství světa. To jsem viděl na vlastní oči.

Byla v Königsee, kde jste byl přítomen, dráha taky tak nebezpečná, jak se hovořilo o korytu ve Vancouveru?

Každá dráha je nebezpečná. Když na to vleze ten, co to neumí, je to chyba. Ten tam nemá co dělat. Tím ale nechci nijak hodnotit jízdu toho Gruzínce na olympiádě, zřejmě pozdě sjel a pak už to lítá…

Sáňkování na olympiádě jste v televizi sledoval?

Celou olympiádu. Jak ve dne, tak i v noci. Seděl jsem u televize. Až mi shořela…

Co říkáte tomu, že v republice vyhrává jeden titul za druhým známý karikaturista Petr Urban, který přitom už netrénuje a ani postavu už nemá zrovna optimální? Přesto vždycky na mistrovství přijde a ten titul získá.

Jezdí ve Smržovce od pěti let. Může po té dráze jet se zavřenýma očima.

Právě Urban prohlásil, že sáňkování se nedá zapomenout, i když reakce už jsou pomalejší. Má pravdu?

Je to tak. Jednou to má člověk v sobě, to se nezapomene. Já na tom neseděl osmadvacet let, a když jsem tam přišel, tak jsem si říkal, pojedu na brzdu. Ale kdepak, jednou jste na to zvyklej, tak ty nohy nechtějí jít dolů, pořád je máte nahoře. I když přijedete do té zatáčky, jedete furt naplno. A klidně si i hlavou brnknete, jak už ten organizmus na nějaké to přetížení není navyklý.

Ještě jednou Petr Urban: „Sáňkování u nás umírá, dávno nám ujel vlak a dost možná už ho nikdy nedohoníme.“ I tohleto jeho prohlášení byste podepsal?

Určitě. Přitom my patřili v Evropě k nejlepším. Třeba na olympiádě v Innsbrucku naši sáňkaři, jak muži, tak ženy, byli na předních místech. Přitom na ty rychlé dráhy nebyli zvyklí. Pamatuji, že tenkrát byly dohady, zda uměle chlazenou dráhu máme postavit v Česku, anebo na Slovensku. Nakonec se nepostavila nikde – a našemu sáňkování ujel vlak…

Zpět k současnosti a k vašemu veteránskému sáňkování. Proč vůbec ve svém věku ta vaše parta pořád závodí a jak dlouho ještě chcete jezdit?

Dokud to půjde. A já myslím, že nás to hned tak nepustí. Ono nás totiž neubývá, spíš naopak. Třeba jste někoho neviděl třicet let a teď ho potkáte ve Smržovce, kam se odněkud z druhého koutu republiky přijel jen podívat. Říká vám, už bych na to nevlezl – ale pak mu to stejně nedá.

A co tady na jihu Čech? Myslíte, že se sem zlatá doba závodního sáňkování zase někdy vrátí?

To by se na té Šumavě musel někdo najít, kdo by tu dráhu chtěl postavit. Jenže to by se asi musel narodit nějaký nový Petr Ziegrosser…