„V cíli beru krásné šestnácté místo a skvělý pocit, že jsem do výkonu dala opravdu všechno i přes lehce ucpané dutiny. Teď je čas na zasloužený relax po dlouhé sezoně,“ pochvalovala si závod Jana Pichlíková.

V den závodu bylo v Turecku přes třicet stupňů, takové vedro závodnice ze Strakonicka dlouhé týdny nezažila. „Trať nebyla až tak náročná po technické stránce, ale vše ztěžovalo velké vedro. Naštěstí tam byly tři neutrální zóny s vodou mimo dvě oficiální, kde jsme měli vlastní občerstvení a technické zajištění. Přesto jsem v závěru závodu začala v nohách pociťovat náznaky křečí,“ hovořila o pocitech ze závodu Jana Pichlíková.

Před nájezdem na dva třicetikilometrové okruhy pro ženy a tři pro muže závodníci absolvovali desetikilometrový nájezd, kterým se pak vraceli i zpět do cíle. „Kromě vedra bylo na trati několik těžkých stojek. Po startu bylo několik nepříjemných okamžiků, kdy jsme se málem smotaly. Na první občerstvovačce spadla Jana Czeczinkarová kousek přede mnou. Tady jsem měla namále, abych neletěla také. Naštěstí naskočila na kolo a pokračovala dál,“ vrací se k okamžikům z trati Jana Pichlíková a pokračuje: „Před tím jsem okusila ten neskutečný a jedinečný pocit vedoucího jezdce, když jsem se dostala do čela celého pelotonu zhruba na osmém kilometru. Nejela jsem šrot, abych pak neodvlála do zadních pozic. V nájezdu k první občerstvovačce začaly holky předjíždět a formovaly se pozice pro nájezd do prvního stoupání a zároveň prvního okruhu závodu. Toto stoupání bylo hodně selektivní a výhodou byl nesporně pro tento závod pevný bike nižší váhy. Samozřejmě síla v nohách, kondice a váha závodníka byla alfa a omega.“

Postupně se přes ženské startovní pole přehnala špička mužského závodu. „Když jsem ve druhém kole vyšplhala na první vrchol, začal mě pronásledovat hluk vrtulníku, který avizoval, že se blíží vedoucí muži. Kus před druhým depem mě dojel první závodník Paez a za chvíli po něm Martin Stošek spolu s Ferreirou. Nad hlavou nám duněl vrtulník a síla vrtulí vytvářela slušný fičák,“ přiblížila další moment závodu strakonická bikerka a pokračovala v komentáři k závodu: „Následovala vrchní pasáž s výhledem na jezero Gölü. Postupně jsem dojela Estonku s číslem 28, se kterou jsme se de facto honily až do cíle. Mezitím nás předjel také Kristian Hynek. Posledních deset kilometrů jsme ještě přibraly Rusku, která odpadla, a následně Janu Czeczinkarovou s číslem 26. Takže jsme posledních pět kilometrů jely krásně vyčíslené – 26, 27, 28.“

Fe finiši skončila Jana Pichlíková těsně za svými nejbližšími soupeřkami. Na patnácté místo ztrácela pět a na čtrnácté deset vteřin. „Mohla jsem být nakonec v cíli patnáctá, možná i čtrnáctá, ale taktika soupeřek zvítězila. Bylo mi to víc než jasné, ale i přes výrazné zpomalení mě holky nevystřídaly po předposledním stoupání a vzaly za to v posledním brdku ke kruháči. Také jsem šla ze sedla, ale už nebyl dostatek sil a křeče na dosah. Tímto manévrem najely holky do závěrečné pasáže přede mnou a karty byly rozdány. Průjezd pod fandící tribunou jsem si užila moc a zamávala fanouškům, kterých tam bylo přes současnou situaci opravdu hodně.“

Česká bikerka si pochvalovala šampionát nejen po stránce výsledku. „Z mého pohledu to bylo nejlépe zorganizované mistrovství světa, jaké jsem kdy absolvovala. Před startem bylo proti tribunám pódium, přes které jsme po jedné mířily na start. Dojíždělo se na stejném místě, takže si nás mohli fanoušci prohlédnout a pro nás závodníky to bylo také super. Kvalitní bylo i technické zabezpečení závodu. I přes situaci, jaká nyní všude vládne, to bylo skvěle zvládnuté,“ pochválila Jana Pichlíková pořadatele a doplnila: „Velké poděkování patří celé české reprezentaci MTB za zajištění akce a podporu. Zároveň i týmu Kross Bikeranch Team, díky němuž můžu závodit na TOP materiálu, včetně ostatních sponzorů.“