Nikdo z jihočeských atletů na vozíku se nemůže pochlubit účastí na třech paralympiádách.

Až na Josefa Štiaka!

Po Sydney a Athénách si vybojoval i Peking, kde větší naděje vkládal do disku, nakonec ale lepšího umístění dosáhl ve své původní, nyní méně oblíbené disciplíně – hodu oštěpem.

„Dopadlo to obráceně, než jsem čekal,“ připouští. „V disku jsem doufal v lepší než sedmé místo, ale taky jsem říkal, že svět jde dopředu a nikdo nespí. Bylo to vidět,“ uznává atlet z Českých Budějovic, jenž na domácích závodech hájí barvy Nového Města na Moravě.

Sporný koeficient

I když se na dalším z vrcholů své kariéry prosadil lépe v oštěpu, ani v disku nezůstal nijak výrazně daleko za svým osobním maximem. „Osobák mám 36,5 metru, v Pekingu jsem hodil 36,12,“ podotýká Štiak, jenž si spočítal, že i kdyby svůj rekordní zápis vyrovnal, případně jej ještě o nějaký ten centimetr překonal, stejně by to na medaili nestačilo. „Na medaili bylo nutné hodit minimálně třicet devět metrů. Ve světě je několik lepších diskařů než jsem já,“ konstatuje sportovně Josef Štiak.

Jihočech figuroval ve sloučené skupině závodníků F 55 a F56. V oštěpu zůstal těsně za stupni vítězů, byl čtvrtý. „Vítězný Holanďan je asi z jiné planety, háže dál než ostatní. Na paralympiádě hodil světový rekord 42,5 metru, což je vylepšení o tři metry! Na jeden závod mi to přijde docela dost. Asi je výjimečný, jiný než všichni ostatní,“ krčí rameny Štiak.

„On tu skupinu F 56, ve kterém závodím, svým výkonem vlastně zrušil, protože vyskočí tak obrovský nominační limit, že ho splní asi jen on sám . . .“

Kromě vítěze se před Štiaka dostali dva více postižení atleti, kteří patří do skupiny F 55, a při přepočtech výkonů kompenzuje jejich handicap koeficient. O tom, nakolik je koeficient nastaven spravedlivě, se pochopitelně vedou mezi závodníky a trenéry diskuse. „Abych se přiblížil třetímu místu, musel bych vylepšit svůj osobák, který je 32,5 metru, přibližně o dva metry,“ nastínil Štiak.

V oštěpu stagnoval, v duchu už nad touto disciplínou tak trochu zlomil hůl. Ale v Číně se vypnul. Hodem 31,88 metru sám sebe mile překvapil.

„Letos jsem oštěpu, přiznám se, ani moc nedal. Když člověk vidí, že to nejde, a neví, co pro to má udělat, není to moc motivující. Zato v disku jdou mé výkony pořád ještě nahoru,“ naznačuje Josef Štiak, že disk ho nyní baví daleko víc.

Před paralympiádou mu udělil několik cenných rad i kamarád z Lišova František Pürgl, medailista ze Sydney a Athén. I když Pürgl splnil limit, vzdal se reprezentace a Štiakovy výkony tentokrát sledoval z domova. „Vedl si dobře,“ chválí bývalého kolegu z paralympijského týmu ČR. „Výkon 36,12 v disku je perfektní! Měl smůlu, že skupiny byly sloučené,“ myslí si lišovský diskobolos.

Z Číny Josef Štiak neměl strach a na místě se utvrdil, že obavy skutečně byly zbytečné, protože pořadatelé akci zvládli bez výrazných problémů. „Peking stavím téměř na úroveň Sydney. První je u mne Sydney, Peking, pak Athény,“ sestavil Štiak svůj osobní žebříček paralympiád.

Na svátku v Sydney těžko hledal jakékoli chybičky. „Athény přece jen organizačně trochu pokulhávaly,“ porovnává Josef Štiak.

V Číně si přišel na své nejen jako závodník, o něhož bylo dobře postaráno, ale i jako turista. „Převážnou část jsem strávil jako sportovec nebo fanda na hřišti, ale viděl jsem Velkou čínskou zeď, Zakázané město. Všechno bylo zpřístupněno bez bariér. Opravdu hezké,“ libuje si.

Paralympiádou v Pekingu sportovní kariéra Josefa Štiaka se vší pravděpodobností ještě nekončí, i když žádná velká akce teď na dohled není. „Jediná motivace by teď mohl být disk,“ přemítá.

Příští rok se má konat mistrovství Evropy.