Vzpomenete si na vaše první sportovní krůčky?
Jsem z volejbalové  rodiny, pamatuju si, jak jsem se  díval  na rodiče.  Seděl jsem na žíněnkách, pozoroval jsem, jak oni plácají.

Odmala jste naskočil do volejbalového kolotoče?
Začínal jsem jako každý kluk s fotbalem, vydržel jsem  asi do jedenácti. Tam jsem  získal dobré pohybové základy. Rodiče mě pak dali na atletickou základní školu, tam to byla čtyři roky velmi dobrá průprava. Cvičila se gymnastika, to se hodilo. Vrátil jsem se k fotbalu, chytal jsem, ale pak už vyhrál volejbal a jsem za to vděčný.

Je podle vás důležité, aby dítě začalo se všeobecnou pohybovou průpravou?
Je lepší, aby dítě nedělalo jen jeden sport, který stejně  nebude dělat věčně. Čím víc klubů  a sportů zkusíte, poznáte víc lidí, máte víc kamarádů, to je přece výborné.

Jste odchovancem táborského volejbalu, odkud pocházíte?
Pocházím ze Sezimova Ústí, kde to mám moc rád. Kdykoli můžu, tak se tam vracím. Rád tam chodím na Lužnici na ryby, získal jsem tam sportovní volejbalové základy,  které mi dali lidi okolo,  rád si s nimi občas zahraju.

Kdy získala vaše volejbalová kariéra profesionální rozměr?
Když jsem jako žák hrál za Tábor, snil jsem o tom, že budu hrát v Jihostroji za žáky  a za kadety. To se povedlo. Trenéři Skolka a Dvořák ze mě udělali libero. Cesta  k tomu byla ale ještě dlouhá.

Prošel jste i další posty?
Nahrával jsem, byl jsem taky univerzál, až později jsem byl jako libero. V šestnácti jsem byl pozván do kadetského nároďáku, toho jsem si strašně považoval. Od té doby pro mě sport začal být víc a víc profesionální. Jsem rád za to, že jsem tady.

Okusil jste reprezentační dres také v kategorii dospělých, co vám říká účast v nejlepším výběru země?
Teď se trochu změnila politika  okolo nároďáku. Mladý   člověk,  jako jsem já, si nabídky hrozně považuje. Vím, že hráči, kteří tam jsou třeba dvanáct let, si potřebují odpočinout. Ani se nedivím, že reprezentaci odmítnou. Pro mě to  ale byla obrovská zkušenost, které si hrozně  moc vážím a budu bojovat o to, abych v národním týmu byl o nějaký rok navíc.

Jaké volejbalové okamžiky vám v kariéře v paměti utkvěly ze všeho nejvíc?
Vzpomenu si na dva. Když jsem nastupoval za EGE, tak nebyl nahrávač, jeden byl zraněný, druhý dostal červenou kartu. V play off  jsem musel nahrávat. Kluci mi strašně  pomohli ,vyhráli  jsme, to bylo moc hezké.

Čekal jsem, že vyberete okamžiky třeba z Ligy mistrů a vy se vracíte k první lize…
…je pravda, že nejvíc mi zůstal v paměti zápas doma s Trentinem. I když jsme prohráli ,byly  tam krásné momenty, byl to nádherný zápas.  A pak rád vzpomínám na vítězství před dvěma roky na domácí půdě s Ostravou, kdy v hale byly téměř tři tisíce skvělých fanoušků,na  to člověk do smrti nezapomene.

Vy se můžete mezi příznivci Jihostroje Č. Budějovice těšit velkému zájmu fanoušků. Co říkáte roli miláčka publika?
Cítím v Českých Budějovicích obrovskou podporu od všech lidí. I mimo volejbal. Povídají si se mnou o čemkoli,  je jich opravdu dost. Jsem za to rád, tlačí mě dopředu. Stane se, že je nechci zklamat, takže občas je tam svázanost, ale většinou to bývá, že lidi sportovce táhnou kupředu. Zvlášť doma.

Není vám líto, že volejbalové libero nikdy nedá servis, nikdy  nepošle tvrdou ránu do soupeřova pole?
V létě, když je volno,tak si to vynahradím.  Letos jsem byl na velice krásném turnaji v Bělé u Malont, tam jsem si na trávě zasmečoval.

Na trávě?
Přesně tak, je to krásná myšlenka, takové Dřevěnice na trávě. Jako smečař jsem byl i na  antukových turnajích, kde si zpestřím léto.

Funkce libera vám tedy v profesionálním volejbale definitivně přirostla k srdci?
Jsme rád, že jsem  libero. Čím je člověk starší, tím je lepší. Není přesnější, to ne, ale spíš se  mění myšlení. Když se stane chyba, už si z toho tolik nedělám, tolik mě to nerozhodí.  Je samozřejmé, že každá chyba štve, ale ne nadarmo se říká, čím je starší libero, klidně i po třicítce, tím lepší. Pětatřicet a víc, to jsou všechno obrovské zkušenosti.

Není to sice alfa a omega úspěchu libera, ale fanoušci obdivují vaše akrobatické zákroky?
Nemám s nimi problém. Už  od základů, možná ještě z doby, kdy jsem byl fotbalový brankář.  Dělám je  rád. Když se to povede, jsem šťastný a lidi z toho mají radost. Dvojnásobná radost je,  když to má nějaký efekt.

Jaký je váš zatím neuskutečněný volejbalový sen? Vypravujete se v něm za hranice?
Jsem moc rád tady. Jsem v klubu hrozně spokojený. Vychází mi vstříc, co se týká školy, dobře to zapadá  s tréninky. Nikde netratím. Člověk by to jednou chtěl zkusit v zahraničí, ale nechávám tomu volný průběh. Když budu dostávat šanci, rád budu tady. Myslím, že tým je teď velmi dobře poskládaný, jsme dobří kamarádi, stmelilo se to. Rád bych tu zůstal ještě nějakou chvíli, ale jednou bych určitě chtěl jít do cizí země, třeba už kvůli jazyku.