Byla šestinásobnou mistryní světa. Na světových šampionátech získala devatenáct medailí.
Přitom se k divoké vodě dostala až „na stará kolena“, v pětadvaceti letech, jako matka dvou dětí.
Sportovala ale odmalička. Nemohlo být jinak, v Čimelicích byl táta náčelníkem Sokola. Od pěti let plavala, pak hrála házenou, basket, běhala na lyžích . . .
Před lety vzpomínala, jak na svých prvních závodech ve slalomu neprojela jedinou branku. Už tehdy ji, nespíš ovšem z legrace, pozvali na soustředění reprezentace, a ona tam opravdu jela – učit se.
A „zažrala se“ do toho. Nechala zaměstnání v kanceláři a šla dělat uklízečku do mateřské školy, aby měla víc času na trénink, přiznala se nám kdysi.
V roce 1960 získala svůj první titul mistryně republiky a rok nato v Drážďanech první titul mistryně světa, který pak obhájila ve Spittalu.
V roce 1969, kdy jí bylo pětatřicet, triumfovala. Vyhrála na šampionátu v Bourgu ve Francii slalom i sjezd, s hlídkami byla zlatá ve slalomu a stříbrná ve sjezdu.
Reprezentačně jezdila ještě šest let, startovala na olympiádě v Mnichově a ještě ve svých 41 letech přivezla ze Skopje světový bronz z hlídky. S mistrovstvím republiky se loučila v třiačtyřiceti stříbrem ve sjezdu.
„Její výjimečnost spočívala hlavně v tom, že si nikdy vůbec nehrála na výjimečnou,“ napsal o ní náš kolega ze sportovní rubriky před lety v předmluvě její knížky vzpomínek „Hranaté medaile“.
Tak jsme totiž královnu divokých vod znali.
v úterý uplyne dvacet let ode dne, kdy Lída Polesná zemřela. Bylo jí čtyřiapadesát let.
