Blokař. Bojovník k pohledání. „Plašan“. Dlouhán. Sympaťák.
To všechno sedí k Ukrajinci, který už druhou sezonu hraje v dresu Jihostroje.
Valerij Todua vánoční svátky proležel v posteli. „Byl jsem trochu nachlazený,“ mávne rukou. Z domova je totiž zvyklý na jinak mrazivé zimy. Občas přivádí trenéry, spoluhráče i diváky k zoufalství. Po senzačním zákroku dokáže hned vzápětí vyrobit školáckou chybu. Ale zlepšuje se. Má obrovský potenciál, vždyť volejbal hraje teprve osm let!

Když jste přišel do ČR, mluvil jste vlastně jenom rusky. Vaše čeština je teď o hodně lepší. Učíte se?
Ano. Mluvím hodně s lidmi. V šatně musím rozumět a odpovídat. A hlavně na tréninku musím také na spoluhráče pořád mluvit.

Učil jste se česky ve škole, nebo jste znalosti pochytil od spoluhráčů v Jihostroji?
Zkrátka potřebuju mluvit. Češtinu jsem postupně pochytil. Musím se domluvit v obchodě, na poště na policii. Nemohu s sebou pořád tahat nějakého Čecha. Hodně mi pomohl Vláďa, se kterým jsme často mluvili.

Myslíte kolegu blokaře Vladimír Sobotku, který působil v Jihostroji loni a po sezoně odešel do Kladna?
Přesně tak. S Vláďou jsme si opravdu hodně povídali. A pak si také vyprávím s jednou kamarádkou.

S kamarádkou?
Ano. Musím s ní přece také hodně komunikovat.

Co jste se v češtině naučil ze všeho nejdřív?
Sprostá slova. Ta se učí rychle. To platí v každém jazyce na světě.

Letos podáváte zase o stupeň lepší výkony než loni. Dokážete říct, co se skrývá za vaším zlepšením?
Loni to bylo dobré, ale nedařilo se nám v evropských pohárech. To bohužel platí i o letošní sezoně. Musíme vyhrát Český pohár i extraligu. Chceme být nejlepší. I já se snažím, aby moje výkony šly na horu. Už teď se všechno připravuje na play off.

Kde jste začínal s volejbalem?
Poprvé jsem hrál volejbal v sedmnácti letech.

Až v sedmnácti?
Ano. Ve škole. Měl jsem dobrou výšku, ale ne váhu. Vážil jsem 78 kilogramů. Teď mám 101.

To je pro volejbal dobře?
Všechno to je svalová hmota. Začínal jsem v Kirovohradě. Přímo v centru Ukrajiny. Teď je to Kropivnickij, nevím proč se to s komunismem pořád všechno přejmenovává. Ulice se jmenují jinak než dřív, města také.Takže vaše volejbalové začátky byly na přelomu století v Kirovohradě?
Na první trénink mě v Kirovohradě vzal tělocvikář a ukázal mi jak se volejbal hraje. Jeden rok jsem hrál klasický volejbal, druhý rok beach. Pak jsem se odstěhoval do Charkova, kde mě v týmu zkusili. Trochu mě tam něco naučili a odešel jsem po roce do Ruska. Neuměl jsem nic, jako si myslím, že ještě neumím ani teď. Tam jsem jen trénoval, protože byly potíže s vyřízením víza. Pak jsem pokračoval do Kazachstánu a odtud už do Českých Budějovic. V České republice jsem druhý rok.

A jste tady spokojený?
Moc. Budějovice jsou fajn. Krásné město. Hodně se mi tu líbí. Když jsem jel domů, tak je jasné, že jsem se těšil, ale pak jsem se zase těšil sem. Na Ukrajině mám jednu rodinu, v Budějovicích druhou. A spoluhráči z Jihostroje? To je pro mě vlastně třetí rodina.
Máte zprávy, jaká je situace na Ukrajině? Střílí se tam?
My to nevidíme přímo. U nás v centrální části není nic vidět. Jen znám kluky, kteří odcházejí do války. U nás je na rok povinná vojenská služba, pak se můžete rozhodnout. Na Donbasu nebo v Luhanské oblasti je málo práce. Takže někdo jede pracovat do Polska, ale někteří kluci jdou do války. Je smutné, když mladí umírají.