Sokolovna byla plná dětí. Jako každý den. A přijela mezi ně veliká badmintonová hvězda. Petr Koukal už dorazil s vizitkou nově zvoleného předsedy českého badmintonového svazu.
S dětmi se fotil, usmíval se a každému z hráči předal před prázdninami speciální badmintonové vysvědčení.

V sokolovně předáváte dětem vysvědčení, jakým jste byl studentem?
Já byl student s největším počtem zameškaných hodin, které snad moje školy zažily. Myslím, že podobně to mají také tito hráči. Asi z úplně stejného důvodu.

Důvodem je náročný badmintonový program?
Ano. Já nebýval ve škole už ve čtvrtek, v pátek jsem nechodil prakticky vůbec.

To vás asi minuly i další školní aktivity, je to tak?
Míjel jsem třeba všechny taneční hodiny, ty byly také v pátek, už od malička jsem se snažil hrát badminton na vysoké úrovni. Na další věci prostě nebyl moc čas. V pátek už se odjíždělo na turnaje nebo na badmintonová soustředění.

Teď, v roli prvního muže českého badmintonu, můžete spoustu věcí ovlivnit. Je důležité, aby se hráčům, kteří to s badmintonem myslí vážně, podařilo skloubit sport se studiem?
Je hlavně hodně důležité se to naučit. V tomto duchu se snažím motivovat dnešní generaci. To, že to ve škole často skřípe, je vlastně součást toho sportu, nedá se jen říct, já mám smůlu, mně to ve škole nejde. Mně osobně to taky moc nešlo, spousta profesorů mi ty hodiny mimo školu nechtěla povolit. To je úžasná škola sama o sobě. Naučíte se komunikovat, musíte s učitelem najít společnou řeč, dokážete si domluvit, že si to, co potřebujete, nahradíte jindy.

Je důležitá disciplína? Dokáže si ji sportovec přenést z tréninku do studia?
Musí být víc disciplinovaný, než jsou ostatní. Důležité je si všimnout, že sportovec nemá úplně vždy dobrý vztah se spolužáky. Já jsem nebyl oblíbený i proto, že jsem často chyběl, ale stejně jsem ty známky nějak dokázal dohnat. Oni měli pocit, že mi třeba někdo nadržuje. Vždy to ale bylo vykoupené spíš tím, že jsem s těmi lidmi dokázal komunikovat. To je něco, co si pak člověk nese celý život.

V českobudějovickém Sokole předáváte vysvědčení, zaslouží si děti odměnu?
Letos si ji zaslouží všichni. Ještě větší vysvědčení by si zasloužili rodiče. Vím, že ta doba nebyla jednoduchá pro nikoho. Doufám, že kromě vysvědčení, snad udělá dětem alespoň malou radost fakt, že jim ho předává někdo, kdo ten badminton hrál, přitom začínal stejně jako oni a teď má vzpomínky, že se sportem procestoval celý svět. Snad to je i motivace.