Urostlý volejbalista Boris Perušič má ve své sbírce zlato z MS 1966 a stříbro z OH 1964. V minulých dvou týdnech nabíral síly v třeboňských lázních.  „Po totální endoprotéze levého kolena trávím čas rekonvalescencí,  jsem tady už potřetí. Dvakrát jsem tu byl s koleny, jednou se zády," vysvětluje jeden z nejlepších československých volejbalistů minulého století, který se shodou okolností nenarodil v Československu, ale v jugoslávském Záhřebu.

Vyjmenoval jste poranění zad a kolen, ta si přinášíte po kariéře vrcholového sportovce?
Určitě to tak je. Spousta mých známých, kteří nikdy žádný sport nedělali, má sice také problémy, ale toto zcela jistě nějakou souvislost má.

Na který ze dvou zmiňovaných turnajů vzpomínáte raději?
Já si víc vážím medaile z mistrovství světa.

Opravdu?
Do širšího výběru Československa pro olympijské hry jsem se dostal poměrně mladý, ani jsem nečekal, že to nakonec tak dopadne.

V Tokiu byli spoluhráči v reprezentačním dresu zkušenější?
Bylo to tak. Já byl rád, že jsem vůbec mohl s těmi starými a dobrými volejbalisty hrát.  Olympiáda pro mě byla velkým zážitkem, bohužel už si toho moc nepamatuju.

Vzpomenete si tu a tam na atmosféru tehdejšího Japonska?
Nejvíc na to, jak jsme tam zůstávali ještě asi deset dní po olympiádě. Hráli jsme v různých městech  s národním týmem Japonska. To turné možná pro nás bylo ještě zajímavější, protože přímo při olympiádě z města a z okolí nic nemáte. Znáte jen vesnici a halu. Jezdíte na trénink, na zápas a zase zpátky.

Pro československý volejbal to byly stříbrné olympijské hry, které  s vámi prožil také někdejší výborný českobudějovický volejbalista,  později trenér a manažer a váš švagr Milan Čuda. Jakým býval hráčem?
Výborným. Já tehdy začínal ve Vysokých školách, když se rozhodovalo, kam půjdu na vojnu, tak mě vlastně Milan Čuda, se kterým jsme se znali z turnajů, přetáhl do Rudé hvězdy. Tam jsme hráli spolu. On byl opravdu výborným volejbalistou.

Vy jste setkávali i na volejbalových osadách?
To byla naprosto separátní kapitola volejbalu, na kterou vzpomínám moc rád. Bohužel, už nejsem schopen tam jezdit, ale do pětapadesáti let jsem na osady vyrážel. Jezdili jsme s Dobeškou, tu Milan Čuda zná velmi dobře. Teď už to bohužel tak nejde.

U vašeho jména se nejčastěji objevuje titul – mistr světa. Jak vzpomínáte na volejbalový světový šampionát, který v roce 1966 hostila Praha?
Tam si myslím, že už jsem byl plnoplatným členem týmu. Rok před tím jsme ve Světovém poháru byli třetí. Ze starých zůstali jen Musil a Golián, jinak sestava byla hodně omlazená. Vítězství na světovém šampionátu bylo velikým úspěchem. Měli jsme i trošku štěstí.

To přeje připraveným, ve skupině tým prožil velké drama?
Právě tam jsme měli velké štěstí. S Čínou jsme ve skupině v pátém setu prohrávali už devět čtrnáct (hrálo se se ztrátami do patnácti bodů –  pozn. red.). Kdybychom prohráli, byl by konec. Podařilo se nám ale zvítězit, pak už jsme to uhráli celé.

Ještě dnes generace volejbalistů vzpomínají na bouřlivé publikum. Co se vám z průběhu šampionátu v roce 1966 vybaví?
Atmosféra byla opravdu vynikající. Hrálo se v pražské staré hale v Holešovicích, kde dnes hraje Sparta hokej, v hledišti bylo neustále plno. Volejbal byl snad také dobrý.

Narodil jste se v Záhřebu, máte jugoslávský původ, tam jste s volejbalem začínal?
Rodiče utekli z Česka v roce 1938 před Němci. Bydleli jsme v Teplicích, táta byl ale Jugoslávec, měl pas, proto utekl do tehdejší Jugoslávie, kde jsem se já v roce 1940 narodil. Jenže o rok později Němci obsadili i Jugoslávii, takže naši zase utíkali zpátky, protože tady měli známé a kamarády. Já vlastně celý život  žiju tady.

Do bývalé Jugoslávie se za známými občas vypravíte? Zahrál jste si v dnes už neexistující zemi volejbal?
Já tam hlavně končil svoji volejbalovou kariéru. Shodou okolností jsem celý život pracoval v ČSA, v roce 1969 jsem šel jako ředitel této firmy pro Jugoslávii do Bělehradu. Dva a půl roku jsem tam hrál za Crvenu Zvezdu Beograd.

Jugoslávci patřili v míčových sportech v Evropě k nejšikovnějším, máte pro to vysvětlení?
Asi je to jejich hravostí. Uměli vždy házenou, fotbal, volejbal, mají pro tyto hry prostě smysl. V té době, kdy já byl v Bělehradě, byly v každém parku koše,  všude byla hřiště,  všude se hrál fotbal.

Sledujete český volejbal?
Abych pravdu řekl,  jeden čas jsem ho nesledoval, protože jsem byl dlouho venku.  Teď už ho zase sleduju, bohužel se mi moc nelíbí.

V posledních létech patří mezi elitu českobudějovický Jihostroj, je ale pravda, že při srovnání s Evropou je vidět, že českému volejbalu něco schází…
Je to tak. Nevím, čím to je, asi tím, že mladí lidé mají v této době daleko víc možností. I nesportovních. V průběhu posledních let ale českobudějovický volejbal nasbíral hodně titulů, velkou práci udělal  Milan Žák. Na evropské scéně jsem viděl Jihostroj s Paříží a ten rozdíl mezi soupeři je prostě znát.