Brzy zelené stoly opustil, navíc relativně hodně pozdě začal. „To je pravda, bylo mi už třináct,“ přibližuje Daniel Hlaváček den, kdy poprvé otevřel dveře v legendárním mládském „lágru“, kde měl dlouhé roky svou hernu nyní už zaniklý budějovický Start.
„Bydlel jsem v Mladém u hřbitova, takže jsem to měl do lágru pár desítek metrů,“ líčí, jak chodil rok hrát bez registrace, protože tehdy v mládském klubu – světe, div se! – měli žáků nadbytek. „Po roce mě zaregistrovali a já začal vedle dorostu hrát i za muže nejnižší okresní soutěž.“
Brzy ale povýšil do krajské soutěže, kde už jeho levačka začala být obávanou zbraní. Nejdříve v KP dvojce (jak může potvrdit i autor těchto řádek, který v té době s Danem hrál v jednom týmu…), brzy ale ve Startu postoupil do áčka. „„A tam tehdy hráli třeba Franta Truhlář, Honza Korbel a Zdeněk Steinbauer,“ jmenuje hráče, kteří v jihočeském pinku už něco znamenali.
A něco v něm znamenat začal záhy i on, takže ho zlanařila českobudějovická Škoda, kde se tenkrát hrála národní liga, což byla v Česku druhá nejvyšší soutěž. „Přetáhli mě tam ze Startu spolu s Frantou Truhlářem a já hrál zpočátku za béčko divizi, taky ale jsem zároveň pendloval v ligovém áčku,“ vzpomíná, jak v jednom týmu hrál s Frantou Böhmem, Mírou Martenkem a dalšími známými hráči tehdejší špičky jihočeského pinku.
Když se po sametové revoluci otevřely hranice, Daniel Hlaváček odešel do rakouského Attnangu. „Dařilo se nám, každý rok jsme postupovali a já tam dva roky byl bez porážky,“ vrací se k úspěšnému zahraničnímu angažmá.
Přesto se vrátil domů. „Ve Škodovce se kolem Honzy Jandy, Michala Vávry a Míry Nováka vytvořil velice silný tým, a to pro mě byla výzva.“
Jedničkou byl Vávra, hodně bodů ale dělal i Hlaváček, jenž v té době dvakrát vybojoval i prestižní titul krajského přeborníka a navíc třikrát se dostal do finále.
Na své dvě vítězné finálové bitvy v krajském přeboru jednotlivců si dodnes dobře pamatuje. „V prvním finále jsem porazil Frantu Böhma a v tom druhém, kdy už jsem zase působil v Rakousku, jsem vyhrál se Zdeňkem Steinbauerem.“
Třikrát ve finále neuspěl a dvě porážky ho tehdy hodně mrzely. „Prvně v Netolicích, kde jsem porazil všechny vojáky, co tehdy v kraji působili, až na Vilímka, který sice hrál dobře, ale já s ním prohrál hodně smolně 2:3. Zbytečně jsem finále prohrál i se Zdeňkem Dvořákem, co hrál tehdy za Štěpánovice. Hrál dobře, ale já měl na výhru,“ lituje.
A co to třetí prohrané finále? „To bylo s Míšou Pacnerem, tam nebylo co řešit, Michal byl v tom zápase jasně lepší,“ uznává objektivně.
V pětatřiceti letech se Hlaváček, byť patřil na jihu Čech pořád do špičky, rozhodl pálku definitivně odložit, úplně ale zelené stoly neopustil. „Chodím fandit klukům z Pedagogu a trochu se jim snažím někdy i poradit,“ usmívá se.
Po aktivnímu stolním tenisu se mu nestýská. „Pink už je někde jinde, hraje se to jinak. Nehraje se už klasicky celou rukou, kluci to ženou všechno z předloktí,“ říká a jedním dechem dodává: „Taky už není čas. Mám po tátovi menší stavební firmu a podnikání zabírá spoustu času,“ uzavírá.
