Olympiáda v Deníku

Na soutoku Malše s Vltavou, v českobudějovické Sportovní hale, se připravuje sympatická atletka, která ještě nedávno sportovala u Otavy v Písku.

Vy jste začínala sportovní kariéru v gymnastické tělocvičně?

Mamka dělala jako malá gymnastiku, já jsem cvičila už od tří let. Závodně jsem se jí věnovala snad až od devíti.

Proč jste změnila sporty?

V Jihočeském kraji užnebyla moc šance a ani nebyla moc konkurence. V patnácti letech už jsou vlastně gymnastky staré, tak jsem se rozhodla pro atletiku.

Proč skok o tyči?

Chtěla jsem to zkusit, šlo to.

Nedá se říct, že by členská základna skokanek o tyči byla právě široká…

Mně se ale tato disciplína vždy líbila. Dívala jsem se na televizi, baví mě to. Třeba běhání by mě moc nebavilo.

Jak vypadá v praxi, když se sportovně založená dívka rozhodne pro skok o tyči? Co musí udělat?

Ještě než jsem nastoupila do Gymnázia olympijských nadějí, byla jsem tu za panem Coufem. On tvrdil, že by se to dalo zkusit.

Dokážu si představit první korky sprintera. Jaké byly začátky skokanky o tyči?

Nejprve jsme zkoušeli skákat jenom průpravy do písku. Šlo to, tak jsme začali závodit.

Každodenní dojíždění z Písku asi není žádná velká legrace?

Já ale nedojíždím, jsem na internátu U Hvízdala na sídlišti Vltava. I tam rozumí tomu, že sportujeme, kluci navíc chodí hrát fotbal, volejbal, je tam v tělocvičně aerobik. To já moc nestíhám. Je třeba bezva, že když nestihneme jídlo, na intru nám ho schovají, večer si ho po tréninku můžeme ohřát.

V kolika letech jste vylétla z rodičovského píseckého hnízda?

V patnácti.

Docela brzy. Co tomu říkali rodiče? Pustili vás do světa?

Spíš to bylo tak, že já se bála velkého města. Oni mi říkali, že vždy, když jsem odjížděla, tak se mi tam líbilo, podporovali mě, říkali, že jsem člověk, který to zvládne. Měli pravdu.

Trenér o vás mluví jako o svědomité a ambiciozní svěřenkyni, přesto ale asi jsou pokroky ve skokanském sektoru jenom postupné. Skok o tyči vyžaduje velkou trpělivost, že?

To určitě. Je docela těžké si pohlídat všechny detaily. A opravdu to chce velkou trpělivost. Nejde vylepšit všechno najednou, musí se postupovat po kouskách.

Prý jste vyráželi za tréninkem také do Prahy?

Před dvěma lety, když jsem byla v prváku, tak jsme do Prahy jezdili. Jenže po nás chtěli věci, na které jsme ještě nebyli atleticky připravení. Proto jsme to ukončili. Teď jsme si byli v Praze jen tak zatrénovat, a taky to šlo.

Jste studentkou Gymnázia olympijských nadějí, pro sportovce dobrá volba, že?

Skloubit sport se studiem jde na této škole výborně. Tréninky máme dopoledne i odpoledne, přitom nemusíme řešit žádné individuální plány, jako bych musela asi na jiné škole, kdybych chtěla trénovat dvoufázově.

Ke hvězdám české atletiky patří třeba skokanka o tyči Kateřina Baďurová. Znát se?

Ona je vlastně zraněná celou dobu, co já skáču. Na závody se ale přijde podívat.

Jaký je váš vysněný atletický výkonnostní cíl?

Chci co nejvýš. Pro mě jsou magické čtyři metry.

To by znamenalo překonání limitu na ME?

Za rok bude mistrovství Evropy, limit je právě čtyři metry. Teď v létě bude třeba, abych přešla na delší a tvrdší tyče, na těch co jsem já, už se tvrdší nedělají.

Po tomto přechodu vás čeká výkonnostní skok?

Tyče by měly být o třicet centimetrů delší, snad i výkonnost trochu povyskočí.