V DK Metropol v Č. Budějovicích se pod moderátorskou taktovkou připraveného a pohotového Jaromíra Bosáka odehrála beseda, během níž figurovala v hlavní roli olympijská vítězka Kateřina Neumannová.
Zvídaví školáci se ptali na lyžařčino soukromí, na pocity po velkých výhrách. Kateřina Neumannová, jak je jejím dobrým zvykem, odpovídala trpělivě, žádný dotaz nenechala bez odezvy:

Musíte hodně trénovat, abyste vyhrála olympiádu?
Medaile už jsou jenom třešínkou na dortu. To, co jim předchází, je tvrdá dřina. Podobné je to v každé jiné lidské činnosti. Když chcete být v něčem dobrý, tak musíte udělat hodně věcí, které prostě vidět nejsou. Je za tím spousta dřiny, práce, námahy. Bez toho by člověk nikdy nemohl být dobrý.

Běháte i v mrazu?
Závody se smí běhat zhruba do minus osmnácti stupňů. Rozhodčí to většinou pouštějí do minus dvaceti. Třeba v Rusku ale bylo hodně pod minus dvacet, trať se sice zkrátila, ale dýchalo se na teploměr, bylo minus třiadvacet a pořád se závodilo.

Nebyla vám zima?
Když já jsem začínala běhat, byla moje první kombinéza taková krásná adidaska, bleděmodrá s červenými puntíky. Z celé přední části vlastně byla dvojitá. Pod elastickým materiálem bylo ještě froté, které se později přesunulo už jenom na kolena a na lokty. V poslední době už jsou materiály z jakési síťoviny. Pod kombinézami se používá moderní spodní prádlo, které by podle nových technologií mělo odvádět pot, mělo by udržovat stabilní teplotu těla, ta se ale v minus dvaceti udržuje už jen dost těžko.

Musíte mít talent?
Musíte, ale abyste byl úspěšný, tak jenom talent nestačí. Není to ale také jen o píli. Musíte mít štěstí na lidi kolem sebe. Já osobně to štěstí měla. Dělala jsem vytrvalostní sport, kde ale talent sám o sobě, ani skvělý trenér, nic z toho jenom samo nestačí. Jde především o vůli člověka a samozřejmě o jeho hlavu. Talentovaných je docela dost, těch, kteří jsou ochotni podstupovat denně za každého počasí dřinu, je už podstatně méně. Každý je strůjcem svého štěstí, to podle mne platí. Na tom je hodně pravdy. Když si mladí sportovci myslí, že okolo sebe mají lidi, kteří nejsou těmi pravými, lze zkusit i něco jiného, na druhou stranu ale není dobré hledat vždy případný neúspěch u někoho jiného. K úspěchu vede komplex, musíte mít talent, být pilný a cílevědomý a mít okolo sebe ty správné lidi.

Chce vás následovat vaše dcera?

Na to je ještě moc malá. Ještě si neuvědomuje, co to obnáší. Protože se ale narodila do sportovní rodiny, tak jí vlastně ani nic jiného nezbylo, než aby sportovala. Já ji určitě ke sportu přivedla, minimálně chci, aby sportem trávila svůj volný čas. Aby prostě měla nějakou náplň. Stejně tak by mi nevadilo, kdyby se rozhodla, že chce hrát na hudební nástroj, že chce malovat, že třeba bude mít jiné záliby. Podporovala bych ji, ale u nás v rodině se prostě nosí sport. Zatím tedy sportuje, ale jestli z toho bude něco víc než záliba, to už bude záležet jenom na ní, do toho jí nikdy nikdo nemůže mluvit. Já jsem tady od toho, abych jí všechno ukázala, abych jí ke sportu vytvořila podmínky.
Co když vám řekne, že chce být rockovou bubenicí?
Jsem ochotná podporovat každý smysluplný nápad. Ale nevím, jestli by právě tento byl v jejím případě úplně správný. Zcela logicky jí některé geny budou asi maličko scházet. Jako mně byly dány sportovní, některé umělecké mi byly odepřeny, v tom bude Lucka asi trochu po mně. Kdyby si to ale chtěla zkusit, podpořila bych ji. Když za mnou přijde, že chce něco dělat, řeknu ano, aktivitu podporuju, ale neexistuje, že si za týden vzpomene, že ji to vlastně nebaví, že chce něco jiného. To by neprošlo. Myslím, že je důležité, když už něco děláš, tak ne jenom když se ti chce, ale je to pro tebe určitá zodpovědnost, ze které se nelze vyvléct ze dne na den.

Kolik jste celkově v kariéře vyhrála v lyžování medailí?
Přesně to nevím. Třeba ty z mistrovství republiky a z menších závodů nemám spočítané. Získala jsem jich šest na olympijských hrách, dvakrát jsem mistryní světa, plus další medaile. Šest olympijských medailí je ale asi nejvíc, co ve své sbírce mám.

V kolika letech jste začala trénovat?
Je těžké přesně určit, kdy se z volného času, který jsem ráda trávila se sportem, stal trénink. Sportovala jsem odmalička, rodiče mě přivedli k vodě, k lyžování. O tréninku se dá mluvit někdy od deseti nebo dvanácti let. S vrcholovým tréninkem jsem ale začala až později. Až ve třetím ročníku jsem odešla do Vimperka, do té doby jsem sporty dost prostřídala. Nedělala jsem jenom lyžování.

Jaké sporty jste dělala nejvíc?
Začínala jsem s rychlostní kanoistikou, jezdila jsem na kajaku, jezdila jsem na sjezdových lyžích, chvíli jsem zkoušela i tenis. Vyzkoušela jsem spoustu sportů, možná i díky tomu jsem u běžeckého lyžování vydržela tak dlouho. Běžky jsem měla jenom jako doplňkový sport, začala jsem se jim věnovat až od šestnácti let, do té doby to pro mě byl sport číslo dvě nebo tři.

Jak jste se dostala k lyžování?
Když mi byly dva roky, tak mě na lyže postavili rodiče. Sportovní koníčky většinou začínají v rodině. Pokud chcete sportovat, a vaši třeba nesportují, vytáhněte je na sportoviště, zkuste to společně a určitě budete sportem trávit krásný čas, i když třeba nebudete závodit.

Sledujete fotbal nebo hokej?
Sleduju všechny české sportovce. Jsou odvětví, ke kterým mám blíž, které jsem dělala a alespoň trošku je umím. Když je člověk v něčem dobrý, opravdu to obnáší kus práce, kterou je třeba ocenit. Ráda se dívám na každý dobrý sport, možná moc nesleduju bojové sporty, těm nerozumím, ale i v nich klobouk dolů před nejlepšími. Jako ženská mám přece jen blíž k hokeji než k fotbalu, je pro mě snazší ho pochopit, je to rychlá a dynamická hra. Mezi hokejisty, kteří třeba hrají NHL, mám také spoustu známých, setkávali jsme se třeba na olympijských hrách, i proto mám třeba konkrétně k hokeji velice pozitivní vztah.

Chtěla jste někdy opustit sport kvůli vašemu dítěti?
Toto rozhodování bylo zamnou během několika málo minut. Lucku jsem čekala v době, kdy jsem se připravovala na mistrovství světa v roce 2003 do Itálie. Vždy jsem věděla, že sport je jen na určitou část života, že jeho další část je hlavně spojena s rodinou. Neváhala jsem ani chvilku. Věděla jsem, že rodina je důležitější, zároveň jsem ale cítila, že bych v lyžování ještě mohla něco dokázat. Rozhodla jsem se, že v případě správné konstelace v rodině, pokud budu mít zdravé miminko, já budu zdravá, tak se k lyžování vrátím. To se povedlo. Za pomoci babičky a dalších lidí okolo, kteří mi s péčí o miminko moc pomáhali, jsem svá největší vítězství dosáhla až po narození Lucky. V určitý moment se to dalo zkombinovat, pak ale Lucka rostla a už bylo třeba se začít věnovat hlavně jí.

Jaký je to pocit, když vyhrajete olympijské hry?

Ten nejkrásnější, jaký sportovec může zažít. Na olympijské zlato jsem si vlastně počkala, přestože jsem před tím sbírala další medaile, až na samý závěr sportovní kariéry. Jsou to momenty, které trvají několik málo vteřin. Projíždíte cílovou páskou a víte, že jste olympijský vítěz. Jsou to první vteřiny v cíli, než se dostanete mezi novináře, než začne kolotoč, který je pak hodně dlouhý a namáhavý, i když samozřejmě příjemný. Několik desítek sekund bezprostředně po dojetí, možná to jsou dvě nebo tři minuty, to jsou ve sportovním životě ty nejkrásnější chvíle. Jsou to obrovské emoce, které stojí i za ty roky trénování, za roky odříkání. Když se zpětně ukazují obrázky, jak projíždím cílem na olympiádě, jsou to okamžiky, kdy mě mrazí v zádech, pro mě zůstanou živé i dávno v době, kdy už třeba budu mít vnoučata.