„Fotbal jsem v Dynamu hrál do šestnácti let, pak mě trenér Kubeš potkal u Železné panny s cigaretou v ruce, hned jsem odevzdal věci a za týden jsem byl ve Škodovce,“ usmívá se Procházka, jenž se už v mladém věku dal na trénování: „Začal jsem u sportovních tříd v Krumlově a kolem mládeže jsem se motal pak i nadále.“
Do Dynama, kde s fotbalem začínal, se vracel v roce 2003. „Dynamo se tehdy dostalo do těžké finanční krize. Hráči stávkovali, nechtěli nastoupit do přátelského utkání. Tak jsme s doktorem Koubkem tenkrát po dohodě s tehdejším prezidentem klubu Zdeňkem Čadkem Dynamo jako první akcionáři převzali,“ vysvětluje Procházka, jenž od té doby v Dynamu je dodnes, zatímco Vladimír Koubek byl nějaký čas mimo klub, jehož je teď majitelem.
Ale od fotbalu zpátky k nohejbalu, který Procházka hrál i v lize. „Já jsem dítě od Maláku, a když jsem byl kluk, máma věděla, že když mě bude hledat, tak u Maláku mě vždycky najde,“ usmívá se Procházka a dodává, že u Malého jezu se hrál nohejbal, proto se na něj dal i on. „Já přišel mezi kluky, jako byli Pilulka (Jaroslav Vesecký – pozn. red.), Pavel Charypar, Pepík Jelínek, boxer Pepík Němec, sportovní všeuměl Milan Hönig, fotbalisté Viktor Lávička či Žukov (Vladimír Ryneš – pozn. red.) a spousta dalších,“ vzpomíná. „Je mi velice líto, že mnozí nejsou už mezi námi,“ lituje. „Do nohejbalového nebe odešli mladí a já pak od té doby nebyl na kurtu,“ říká smutně.
Na to, kdy k Maláku chodil a zahrál si tam i nohejbalovou ligu, však vzpomíná rád: „Před těmi padesáti lety jsem přišel domů z vojny, kde jsem hrál fotbal za budějovickou Duklu,“ zmiňuje své fotbalové kořeny, jedním dechem ale dodává, že psal rok dvaasedmdesátý, a to se v Budějovicích začala hrát liga nohejbalu. „A já tu nohejbalovou ligu tenkrát taky hrál a hrál jsem ji čtyři roky,“ líčí, jak tehdy šel učit do Chvalšin a odtud jezdil na motorce třikrát týdně do Budějovic na ligové zápasy a tréninky nohejbalu. „V zimě, v létě, za deště, motorku od té doby nemůžu ani vidět,“ usmívá se a pokračuje ve svém nohejbalovém vzpomínání: „V první dvojce Charypar a Vesecký, já byl ve druhé s Hönigem či Nedorostem a s nimi jsem byl i v trojce, střídali i Tomka a Prüher,“ má ligové boje nohejbalového Dynama stále před očima. „Těší mě, že s některými z těch kluků jsme se teď po padesáti letech zase sešli,“ vyzdvihuje.
„Ligu jsme začali hrát na Lokomotivě, tam u té dřevěné boudy, kde bývalo i osm set diváků, narvaný Malák,“ líčí. „Pak jsme přešli na druhou stranu řeky,“ přibližuje slavné časy nohejbalu u Malše, ale na proslulém kurtu „Mosťáků“ se liga dle něj nehrála. „Byl tam ten známý sloup, tam se liga hrát nedala,“ vysvětluje.
Ale slavné souboje SK Most – Špaček se tam hrály. „A odvety pak u Špačků,“ pokyvuje hlavou Procházka. „Já v té době byl ještě mladý kluk před vojnou, ale pár utkání s Milanem Hönigem proti Pavlovi Charyparovi a Pilulkovi jsem si zahrál,“ říká. „Pamatuji si také, že na zápasy se plulo i po řece na neckách,“ vybaví si další zážitek z dávných dob budějovického nohejbalu. „Liga se hrála dle pravidel, která se od budějovického nohejbalu lišila,“ vybavuje si. „V Budějovicích byla na nohejbal síť o třicet centimetrů vyšší než v lize a podávalo se tady křížem na celou délku kurtu, zatímco liga měla na servis vyhrazenou jen první půlku hřiště podél celé sítě. A když jsem se teď díval na mistrovství světa, byl to už úplně jiný nohejbal, jen na jeden dopad, my hráli na dva,“ uzavírá vzpomínání na svá léta s nohejbalem Radek Procházka a přidává i přání do Nového roku: „Sobě, rodině i kamarádům přeji hlavně hodně zdraví, sportu v Budějovicích a hlavně fotbalovému Dynamu jen samé úspěchy!“
