Poprvé v sezoně, a to hned dvakrát, na MČR v Olomouci přehodil diskem hranici 35 metrů a stal se mistrem republiky. A co víc, díky splněnému limitu může snít o své třetí paralympiádě: po Sydney a Athénách jsou teď pro Josefa Štiaka reálnou výzvou hry v Pekingu v roce 2008!


Pokud byste na MČR neuspěl, měl byste na splnění už jen poslední závod. Přiznejte, nepřepadla vás nervozita?
Já na tohle netrpím. Možná je to chyba, ale já předzávodní nervozitu nemívám. Možná někde v podvědomí.


Nepřipouštěl jste si ani, že by vám limit mohl zase uniknout?
Kdyby to nedopadlo, nebyl bych první, ani poslední. Může se podařit a nemusí, tak to je. Nešel jsem do závodu s tím, že bych musel splnit limit.


Ten den jste v Olomouci cítil formu?
Ani ne, samotného mě výkon překvapil. Ještě v pátek jsme byli s trenérkou Vlastou Hofmanovou házet, už jenom lehce, aby člověk držel disk v ruce. Létalo to kolem jednatřiceti dvaatřiceti metrů. Říkal jsem si, že to není špatné, ale ani nejlepší a čekal, jak to dopadne v závodě. Nebyl jsem si moc jist, jak jsem jej odházel, protože kvůli kurtování na „koze“ jsme ve finálové osmičce házeli šest pokusů v řadě. Průběžné pořadí po jednotlivých pokusech tudíž neznáte. A asi bylo dobře, že jsme házeli všech šest pokusů najednou, protože mám dojem, že nejdelší byl pátý hod – 35,97 metru (nominační limit pro paralympiádu je 34,80 m, pozn.). Z minulosti mám vyzkoušeno, že když v závodě házíme dvakrát po třech, napodruhé nikdy nehodím víc.


Mistrovství republiky bylo otevřené, dorazila pestrá zahraniční konkurence. Dala se akce srovnat třeba s evropským šampionátem?
Nedá se to tak říct. Jednoho z největších konkurentů mám stejně doma – Míru Šperka. U nás je nejlepší, drží český rekord. Soutěžíme spolu od paralympiády v Aténách, kde za mnou přišli a řekli: Sorry, do kategorie F 57 nepatříš. A přeřadili mě mezi víc postižené do F 56. Těší mě, že jsem ho porazil, a ač už nejsem mlád, proháním mladíky.


Dřív byl vaší parádní disciplínou oštěp, ale teď jste lepším diskařem!
Ale na oštěp jsem určitě nezanevřel! I v něm jsem na republice vyhrál titul mistra republiky. Ale ten výkon na nominaci na paralympiádu prostě nestačí . . .


Dřel jste o to víc, když jste věděl, že závodů už moc nebude?
Je pravda, že v této sezoně jsem – alespoň zpočátku – atletice nedával až tak moc, přestože jsem věděl, že je nominační. Tréninky jsem trochu ošidil, včetně zimní přípravy. Člověk si říká, že už to dělá nějaký ten pátek, takže ví, co to chce a nechce. Ale sport je nevyzpytatelný. Někdy můžete dřít ze všech sil a nedaří se mu, jindy si dáte pauzu a naopak se vám zadaří. Vždyť je to nedávno, co naše reprezentantka Věra Cechlová na mistrovství světa vyhořela jako papír, přitom podle mne na to měla!
Můj velký dík patří trenérce Vlastě Hofmanové, která mě do tréninku hodně tlačila, a nebýt jí, tak nevím nevím, jestli bych se sám přinutil. Má velkou zásluhu.


Váš kamarád František Pürgl paralympijská kritéria splnil s velkým předstihem, ale už se nechal slyšet, že Peking se vší pravděpodobností vynechá. Vy, předpokládám, si ho ujít nenecháte . . .
U Fandy je to asi trochu jiné. Já se po zdravotní stránce cítím dobře, a po psychické teď už také, když jsem áčkový limit splnil. Záleží jen na tom, jestli České republice přidělí dost míst. Dost na to, abychom se tam vešli my všichni, kteří limit splnili. Pro mne by to byla třetí paralympiáda, byl bych už takový paralympijský veterán!


Motivace je to veliká?
Určitě. Jak olympiáda, tak paralympiáda je pro sportovce vrchol, takže kdo má splněný limit, chtěl by ještě něco dokázat a může jet, touží se tam dostat. 22. září máme v Praze poslední kolo Českého poháru vozíčkářů, kde chci sám sobě potvrdit, že nešlo o náhodu, ale mohu tak daleko házet. Je pravda, že pět ze šesti pokusů v Olomouci šlo za třiatřicet metrů. A to by mělo znamenat, že skutečně jsem schopen něco hodit. Jsem nadmíru spokojen.

Třikrát být mistrem republiky, co chtít víc?