Po dvou výhrách v soutěži jste poprvé narazili a hned pořádně…
V závěru zápasu nám soupeř odskočil na hodně vysoký rozdíl. Trošku nám došly síly, moc jsme neskládali a konec byl z naší strany horší. Hlavně v obraně jsme byli slabší než v předcházejících zápasech. Je samozřejmě škoda, že jsme doma prohráli. Na druhou stranu je to pro nás zkušenost. Petrovice mají dobrý tým s řadou mladých a rychlých kluků. My máme na čem pracovat. Za dva týdny jedeme do Říčan a tam snad předvedeme lepší výkon.

Je trošku hendikep, že jste letos vytvořili společný tým s Nýrskem, takže nastupujete na hřišti se spoluhráči, se kterými se až tolik neznáte a nejste sehraní?
Vůbec ne. Kluci z Nýrska jsou super. Těžcí a rychlí. Není to žádný hendikep, naopak nás hodně posílili. Díky tomu, že jsme před sezonou měli společné pětidenní soustředění v Brandýse nad Labem, tak se nám podařilo i stmelit partu. Především v prvních dvou zápasech jsme ukázali, že k sobě patříme. Uvidíme, jak se nám bude dařit dál. Snad příští utkání zase vyhrajeme.

Společné tréninky jsou ale vzhledem ke vzdálenosti obou měst problémem. Je to tak?
To tak bohužel je. Do Nýrska jsou to dvě hodiny cesty. Zkoušeli jsme se domluvit na tréninku někde na půl cesty, ale všichni pracují, takže je dost složité se sejít. Před zápasem se ale vždycky nějak dáme dohromady a napálíme to tam (úsměv).

O taktice se stačí domluvit před zápasem?
Přesně tak. Před zápasem si řekneme, co kdo bude hrát. Většina kluků už se ragby věnuje delší dobu, takže se jednoduše domluvíme, jakou kdo bude mít roli.

Hrající trenér a sportovní ředitel RC Č. Budějovice Ondřej Kotyz šišatý míč z rukou hned tam nevydá.
Českobudějovičtí ragbisté se spojili s Nýrskem a v neděli vyzvou Petrovice

Jste z ryze fotbalové rodiny. Co vás přivedlo místo ke klasickému fotbalovému míči k tomu šišatému ragbyovému?
Tára i brácha jsou fotbalisté, ale mě to nějak nechytlo, když jsem byl malý. Dlouho jsem tak nějak hledal ten správný sport. Když mi bylo devatenáct let, tak v Budějovicích začínalo ragby. Zkusil jsem to. Viděl jsem v televizi mistrovství světa na Novém Zélandu v roce 2011 a už jsem u toho zůstal. Od té doby hraji.

Byl jste tedy přímo u základů českobudějovického ragbyového klubu?
Ano. Přišel jsem asi tři týdny poté, kdy byly první tréninky. Tehdy nás trénovalo ještě asi třicet. Pak se to trochu vyselektovalo.

Nemrzí vás trošku, že jste letos nedali dohromady samostatný tým a museli jste se spojit s Nýrskem, přestože máte pro své nové spoluhráče jen slova chvály?
Nevadí nám to. Je to složité. Budějovice jsou sice velké město, ale do ragby se noví zájemci zase tak moc nehrnou. Asi se i trochu bojí, ale je to škoda, protože ragby není úplně nebezpečný sport. Máme velkou základnu dětí, které ale musí teprve dorůst. Doufám, že si s nimi ještě zahraji, protože je radost se dívat na naše mladé talenty. Jsou mezi nimi opravdu šikovní kluci.

Říkáte, že ragby není nebezpečné, ale hodně tvrdý sport je to beze vší pochybnosti.
Skládky mají jasná pravidla, a když si na to umíte přijít, tak je to v pohodě.

Měl jste vy osobně z ragby nějaký větší úraz?
Občas se něco stane, ale to je v každém sportu. Měl jsem utržený postranní kolenní vaz, ale srostlo to a normálně běhám. Občas to zabolí, ale pohoda (úsměv).