14. července 2005 spouštěli loď na vodu u italských břehů u Janova, letos l4. července se vyhoupli z vody v přístavu Monfalcone v Itálii. Jiří Janda, který je před třemi roky do Itálie odvážel, je také po třech letech přivezl.

Spolehlivá bárka

Jachta Karya, ač jedna z nejmenších, co se plavila po světových oceánech, za ty tři roky posádku ani svého konstruktéra nezklamala. „Já své lodi vždy věřil a ona se mi dokonale odvděčila. Stejně jako větrný autopilot mojí vlastní konstrukce. Ten byl ideální do silného větru. Možná čím silnější vítr byl, tím fungoval lépe. Dokonce i době, kdy loď ráhnem čeřila v silném náklonu moře,“ pochvaloval si loď její kapitán Sýkora.

Nejvíce dnů trvající plavbu absolvovali oba Jihočeši hned na začátku cesty, když opouštěli Kanárské ostrovy a zamířili pasátovou cestou na Martinik v Karibiku. Bylo to sice „jen“ 2800 mil, ale jeli je třiatřicet dní. Během ní zažili jihočeští dobrodruzi hurikán i bezvětří, ale šťastně přistáli u francouzského ostrova uprostřed Karibiku.

Nejdelší cesta (3000 námořních mil) vedla zcela „pustým“ oceánem mezi souostrovím Galapágy a tichomořskými Markézami. „Nepotkali jsme tam za jedenatřicet dnů plavby ani jednu loď. Zato jsme se místy prodírali lávovými poli, která nám na několika místech poškrábala nátěr boků lodi.“

Piráti

Nejméně příjemnou plavbu zažili v indickém oceánu mezi Maledivami a Ománem. Bylo to 1300 mil proti větru a vysokým vlnám. Nejedni z jachtařů, kteří jeli s nimi, potrhali plachty či zlámali stěžně. „My měli štěstí, že nás nic takového nepotkalo. Museli jsme dojet na jeden zátah, abychom se vyhli nebezpečným Somálcům. Piráti se tam se zajatci nemazlí, rovnou je střílejí.“

Pirátství je stálou hrozbou. Od Indonésie až po Rudé moře. „Zatímco v Indonésii je provozují jaksi „na vedlejšák“ místní rybáři a většinou se spokojí s cigaretami a nějakou pozorností, Somálci berou lodě a vše ostatní. Jen zajatce ne, ty střílejí. My jednou měli veliké štěstí. To nás atakovala taková dlouhá kanoe s dvěma motory a neustále do nás vrážela. Já je odháněl. Chtěli na palubu. To jsem nedovolil. Dana pro jistotu zůstala v podpalubí. Když situace začala být kritická, najednou vyhlédla ven. Oni se zarazili. Asi si mysleli, že volala vysílačkou pro pomoc, a tak se spokojili s několika krabičkami cigaret a rychle ujeli. A to jsme byli tak třicet námořních mil od břehu, kde by to mělo být bezpečnější,“ líčí Sýkora, dle něhož pirátská alej od Ománu je vyhlášenou oblastí. „A když jsme vyjeli v koloně, tak naše malá lodička nemohla větším stačit.“

Na překonání nebezpečné zóny Karya potřebovala dvě noci a den. Štěstí, že ve dne se zvedly vlny, do nichž na motorových kanoích piráti nemohou. Prý nepřepadávají ani v noci. Příčiny pirátství vidí Dana a František ve veliké chudobě tamních obyvatel.

Lidé

Cestou poznali spoustu typů lidí a lidiček. „Nejpřátelštější jsou Polynézané. To jdete po silnici, zastaví auto a nabídne odvoz. My chtěli do nákupního centra. Mladík nás tam zavezl, ale víc překvapeni jsme byli, když jsme vyšli s nákupem. On tam na nás čekal. Že když nás vzal tam, tak nás musí i odvézt. Tak to byl šok, “ vzpomínají oba na dobrosrdečné Polynézany.

Pozvání do domů se jim tam dostalo nesčetně. Stejně tak i od chudých indonéských rybářů. „Když jim ukážete přátelskou tvář, snesou vám, co mají a rozdělí se s vámi,“ přibližuje Sýkora, dle něhož velice přátelští byli i Jemenci. Rádi se bavili.I obdarovávali. Byť sami nebyli nikterak bohatí. To byl další příjemný poznatek obou dobrodruhů.

Naproti tomu třeba úředníci v Austrálii patří k nejbyrokratějším na světě. Dostat od nich roční pobytové vízum bylo úplným martyriem. „Na plachetnici nemůžete přesně stanovit den a hodinu odjezdu. Tam jste závislí na větru, proudech a dalších faktorech, které nemůžete ovlivnit. Pomohl nám kamarád našeho kamaráda, bývalý poslední bílý starosta Kapského města. Prostě všude jsou lidé dobří, méně dobří i zlí,“ hodnotí setkávání s lidmi na cestě kolem světa oba mořeplavci.

Nebezpečná místa

I ta na tak dlouhé cestě pochopitelně byla. K těm nejvíc nepříjemným úsekům plavby patřil úsek mezi Kolumbií a Panamou, kde se zvedají velké krátké vlny s obrovskou energií. Také vjezd do Rudého moře u Bab-el-Mandeb. „ Je to hodně úzký vjezd a kolem něj se zvedají hory do výšky dvou a půl tisíc metrů. Vítr jde z jihu a jsou tam hodně vysoké vlny. Do toho neskutečně hustý lodní provoz velkých tankerů a nákladních lodí. Nic příjemného. Ale dá se to překonat,“ vysvětluje situaci kapitán Sýkora.

Proti větru

Plavba kolem světa probíhala celkem poklidně. Když bylo nejhůř, jelo se do přirozených či umělých kotvišť. To ovšem šlo jen při pobřežních plavbách, na moři se jede pořád. Tam se osvědčil autopilot, jehož autorem byl kapitán Sýkora. Šikl se především při silnějším větru. Nejvíce se ale našim mořeplavcům, podobně jako asi všem dálkovým plavcům, líbila jízda po větru. Pokud to šlo a cíl byl v daném směru. Ovšem třeba posledních pět měsíců jeli od Súdánu jen proti větru, který foukal od severu. Čili neustálé křižování a když byl slabší vítr, kormidlovalo se ručně.

Ač to naše mořeplavce příliš nebavilo, závěr cesty tak dojeli. Navíc přímo v italském přístavu Motfalcone je zastihly tři bouře za sebou. „Kroupy jak kostky cukru nám dokonale prostřílely biminy nad kokpitem i jeho boční ochranu. Tři roky ochrana proti větru a slunci vzdorovala všem nástrahám přírodních živlů. Až v cíli padla…“

Za celé tři roky posádka nemusela řešit žádnou krizovou situaci při plavbě. „Já věděl, co mohu od lodičky čekat a ta nás taky nikdy nezklamala,“ hladí pohledem svou Karyu.

I na moři musíte jíst. Vydatně i chutně, jídlo by se vám nemělo přejíst. Mořeplavci z jihu Čech konzumovali už půl roku před plavbou konzervy.

Co a jak jíst

„Dana konzervy nakoupila, my je otevřeli, a co nám chutnalo, tím jsme se zásobili. Nejvíc nám chutnal maďarský guláš. Ten jsme si šetřili tak dlouho, až jsme si ho ještě přivezli zpět. Pochopitelně základ byly ryby na plno způsobů. Od sušených po grilované v alobalu. Jen ve vlastní šťávě. Vynikající úprava a dá se to jíst i studené. I delší dobu. Nejběžnější rybou byl tuňák, ale i vynikající a velice bojovná doráda nebo i žralok se dají v pohodě jíst. To všechno jsme zkusili, i jiné další druhy. Ovoce se dá na ostrovech koupit všude. My třeba nakoupili půl metráku zelených banánů. Když jsou zelené, jsou výborné jako příloha místo brambor. Jenže najednou uzrály a my týden jedli banány a nepřejedli se. Chleba jsme si pekli sami na sporáku a byl výborný. A nemusí mít klasický tvar. My dělali takovou vyšší placku,“ líčí Franta kuchtění na moři.

Ponorková nemoc

Žádná velká krize poutníky prý nepostihla. „Při dlouhých přeplavbách se nepotkáte, jen se střídáte u kormidla,“ směje se Dana. „A mezitím spíte,“ dodává František. „Tam žádná ponorka nemůže být, pořád se potřebujete navzájem. Každý má svou práci, na nějaké urážení není čas. Doma se pohádáme častěji,“ hodnotí situaci na lodi Franta.

A Dana dodává, že vše je dáno zkušenostmi. „Čím jich má člověk víc, tím je opatrnější a předvídá dopředu. Někdy to vede k dohadům, co a jak řešit. Potom to ale vyplyne samo ze situace. A je vše v pohodě. Jinak to při tak dlouhé cestě, kde jeden je závislý na druhém, ani nejde,“ míní.
Celou cestu si Dana a František dokumentovali ve fotografiích i v pečlivých zápiscích. Nyní nastane čas na jejich dokonalé uspořádání.
Díky stálému spojení s mořeplavci jsme se ty tři roky snažili v reportážích přiblížit i na stránkách našeho listu.

Petr Vitoň