V srpnu loňského roku se tehdy osmnáctiletému studentovi českobudějovického Gymnázia olympijských nadějí Filipu Pytlovi (19) podařil husarský kousek. Stal se nejmladším Čechem, který kdy zdolal proslulý kanál La Manche.

Poté však nadějnému plavci z oddílu Plavání ČB zkřížily cestu zdravotní komplikace. Nyní se ale s velkou chutí, novým trenérem a nejedním smělým plánem vrátil zpět do vodního světa. K tomu jej čeká maturita. „Nebude to žádná sranda všechno zvládnout,“ říká mladý plavec.

Poté, co jste se vrátil z Anglie coby český rekordman, se po vás slehla zem. Čím to?
Lidé mě před tím varovali, ale stejně to přišlo. Prý je u lidí, kteří kanál přeplavou, normální, že se dostaví syndrom přeplavání. A dostavil se i u mě. Nechtělo se mi trénovat, vydržel jsem to asi měsíc a pak už to nebylo ono. K tomu jsem ještě nesměl od Nového roku nic dělat kvůli tříselné kýle, se kterou jsem šel v únoru na operaci. I potom jsem nemohl dva měsíce trénovat a do léta už jsem se do formy nedostal. Hodně jsem přibral a šlo to těžko.

Nyní to ale vypadá, že máte zase velkou chuť do trénování…
Určitě. Od září jsem začal spolupracovat s trenérem Jakubem Melounem, což vedlo k tomu, že jsem na sobě začal opět intenzivě pracovat. Září a říjen to byla taková všeobecná příprava, abych byl vůbec schopen něco ve vodě dělat. Něco jsme odtrénovali na suchu, měl jsem za sebou i hodně naplavaných kilometrů. Postupem času jsme přidali i posilovnu, chodím třikrát týdně.

Takže Jiří Filip, jenž vás trénoval a byl s vámi i u překonání kanálu La Manche, už s vámi nespolupracuje?
Je trenérem na gymnáziu, takže je vlastně stále mým koučem. Ale jsem nyní ve skupině Jakuba Melouna. Všichni tři spolu konzultujeme, co by se dalo zlepšit, jak dělat věci efektivněji, určitě jsem ho neposlal na dno bazénu, naše spolupráce pokračuje.

Přišly s novým trenérem i nové cíle?
Už když jsem se vrátil z Anglie a byl jsem u pana hejtmana Zahradníka, zrodila se myšlenka, že bych přeplaval Lipno. Také nás napadlo, že by nebylo od věci v rámci přípravy na příští olympiádu v Londýně, kam bych se rád podíval, zkusit něco podobného jako Yvetta Hlaváčová. Tedy zdolat Vltavu. Ale ne v sedmi dnech jako ona, ale tak v rozmezí tří až pěti dnů. Jenže to se všechno musí ještě dát dohromady. Ještě jsme si k tomu pořádně nesedli, nic připraveného není. Musíme dát dohromady tým, oslovit potřebné lidi. Kdyby se to povedlo, byl bych opravdu rád. Rozhodně se nechci vykašlat na bazén a věnovat se jen dálkovému plavání. A kdo ví, třeba někdy zkusit přeplavat Amazonku…

Na to byste si opravdu troufl?
Pokud vydržím u plavání a budu vědět, že se mohu stále zlepšovat, proč ne. Ale to by bylo asi až za dlouho, pokud by k tomu došlo.

Už máte za sebou pár domácích závodů, jak se vám na nich dařilo?
Začátkem října jsem byl na závodech, plaval jsem 1500 metrů. Čas ještě nebyl takový, jaký bych si představoval, ale bylo vidět, že něco dělám. Před čtrnácti dny v Českém Krumlově jsem ale plaval za 17:09, což by během měsíce znamenalo minutu a půl dolů. Takže jsem rád, že alespoň toto zlepšení přišlo. Když si vezmu, že jsem skoro rok nic nedělal a po třech měsících tréninku jsem schopen se dostat na nějakou přiměřenou hranici, tak to asi jde.

Že by nové metody trenéra Melouna byly opravdu tak dobré?
Zdá se, že ano. Posilovna pro mě byla dříve spíše doplněk, ale nyní se tomu věnujeme víc a asi to k něčemu bude. Posilování moc nerozumím, ale Kubovi, který si tyto metody přivezl z Anglie, kde studoval, věřím. Všechno mě bolí, a jak se říká, co bolí, to sílí.