Jaká byla uplynulá sezona z vašeho pohledu?
Trochu rozpačitá. Přinesla řadu změn a nových věcí. Problém nastal v zimě, kdy jsem si v běžném životě přivodil zranění ruky a bohužel jsem musel na operaci. To mě limitovalo natolik, že jsem nestihl úvodní závody našeho mistrovství. Naštěstí jsem stihl evropský šampionát, který se tak pro mě stal prioritou číslo jedna. Evropa mi vyšla. Získal jsem třetí titul v řadě a celkově čtvrtý. Tím jsem splnil to, co jsem po motokrosové stránce splnit chtěl. Za titul mistra Evropy jsem byl rád.

V mistrovství republiky jste odjel jenom čtyři závody ze sedmi. Jak se vám dařilo?
Docela mi to šlo. V Kramolíně jsem vyhrál a většinou jsem se pohyboval na stupních vítězů. Ukázal jsem, že i po zranění se mnou musí všichni počítat.

Po skončení motokrosové sezony jste okusil také rallye. Jak se to seběhlo?
Domluvil jsem se s týmem MRG, který vede bývalý motokrosař Ervín Krajčovič, že vyzkouším dálkovou rallye. Začal jsem ve Španělsku na mistrovství světa v baja rallye. Ta se trošku odlišuje od klasické soutěže. Je kratší a oproti rallye při ní nehledáte orientační body v otevřeném prostoru, ale jsou na cestách. Ohledně navigace je baja o něco jednodušší.

Byla to povedená premiéra v nové disciplíně?
Dopadlo to nad očekávání a skončil jsem pátý. To bylo umístění, ze kterého jsem byl příjemně překvapený. Po tomto výsledku jsem se na dálkovou rallye vrhl s ještě větším úsilím. Měsíc jsem byl pryč. Jel jsem závod mistrovství světa v Maroku a potom ještě soutěž v Tunisu. V Maroku už to byla opravdická rallye a říká se, že je to po Dakaru druhá nebo třetí nejtěžší soutěž na světě. Pokud mám jet Dakar, tak jsem musel absolvovat přesně takové závody. Aby pořadatel Dakaru viděl, že se s navigací dokážu poprat.

Bylo těžké pro vás, který celý život jezdil jen motokros, zvládnout právě navigaci?
Netušil jsem, že to bude až takhle těžké. Ale nejen po navigační, ale i po jezdecké stránce. Někdy tam jde opravdu o život. Jedete v místech, kde to vůbec neznáte. Kolem jsou srázy, balvany. Když kolem toho uháníte v horách po takové horší polní cestě sto šedesát, tak to není legrace. Terény jsou pestré. Jezdí se v kopcích, řekou, v písku, v dunách. Je to náročné fyzicky i psychicky. Ale úplně nejnáročnější je sladit rychlost s navigací. Máte pět přístrojů, na které se musíte během jízdy neustále koukat. Člověk nesmí polevit v koncentraci. Každá i drobná chyba v takovém tempu znamená pořádný průšvih.

V Maroku jste jel poprvé klasickou rallye. Kde byl největší rozdíl proti soutěži baja?
V Maroku to už byla klasická soutěž na šest dní a každý den se najelo nějakých šest set kilometrů, z čehož byla polovina měřených speciálních testů. Snažím se co nejlépe pracovat s navigací, i když vím, že to nelze zvládnout během dvou tří závodů. To trvá spíše dva až tři roky, než člověk posbírá dostatečné zkušenosti. Stalo se mi třeba, že jsem spadl při maratónské etapě. Motorka byla docela zvalchovaná, ale při maratónské etapě vám nesmí servis nijak pomáhat s technikou. Takže jsem ji přivezl zvalchovanou, další den už bych ale nedokončil. Druhý den jsem tak musel před etapou do servisu, aby se motorka dala dohromady. Tím jsem však nabral neskutečnou ztrátu a od organizátorů jsem navíc dostal penalizaci. Tam musíte počítat úplně se vším a není to jednoduché. Na trati jsou viditelné, ale i skryté body, které je nejtěžší najít a nezabloudit. To se mi také stalo a myslím, že se to stává každému. Rallye není jenom o jezdecké stránce, ale tohle všechno musíte poskládat dohromady, abyste mohli myslet na pěkný výsledek.

Liší se motocykl pro rallye hodně od motokrosového speciálu?
Je trochu robustnější a o hodně těžší. Tím pádem se hůř ovládá v menších rychlostech. Ale byl jsem opravdu hodně překvapený, jak je to dobře ovladatelná motorka ve velkých rychlostech. Samozřejmě, když přehlédnete nějaké řečiště nebo velkou díru, tak je to průšvih. Ale to nejen u motorek, ale i u automobilů a kamionů. Takové věci se tam prostě stávají. Být tři sta kilometrů v plné ráži úplně soustředěný a mít pod kontrolou pět přístrojů, které musí ladit mezi sebou a ručně je ovládáte, to není vůbec žádná legrace.

Už je jisté, že na začátku příštího roku pojedete věhlasný Dakar?
Je to jisté. Čeká mě Dakar 2020 v Saudské Arábii. Do další sezony vstoupím nejtěžším závodem světa.

Na co v přípravě nejvíce zaměříte?
Potřeboval bych vylepšit jízdu v dunách. Zkusil jsem si to na závodě v Tunisu, ale je to přece jen hodně specifická záležitost. Duny jsou větší i menší. Některé jsou jenom písečné, jinde jsou i prorostlé trávou. Každý terén se chová jinak. Potřebuji si ho co nejvíc najezdit, abych věděl, co to dělá. Musím do sebe dostat co nejvíce informací. To nelze nasbírat během dvou měsíců.

Účast na Dakaru je mimořádně finančně náročná záležitost. Musíte sám přinést do týmu pro prestižní soutěž také nějaké peníze?
Dakar je finančně náročný a peníze je na to třeba sehnat. Každá pomoc se hodí. Ale rozhodl jsem se, že to chci zkusit. Snažím se na mé účasti také finančně podílet, ale bez týmu bych startovat nemohl. Je strašně důležitý už jenom z hlediska přepravy motorek a zázemí. Je to obrovská pomoc. V samotném závodě už je ale člověk sám a spolehnout se může jedině sám na sebe.

Zažil už jste někdy na rallye krizovou situaci?
V Maroku mi spadla na dvoustém kilometru nádrž. Neměl jsem u sebe šrouby a byl jsem úplně mimo civilizaci. Nic neměli ani jezdci, kteří projížděli kolem. Nakonec se mi povedlo sehnat alespoň kurtnu a zkurtnoval jsem přední se zadní částí motorky, aby mi nádrž neupadla, a nějak jsem etapu dojel. Člověk se tam setká s věcmi, které jsou nečekané, ale musíte je v ten daný moment řešit. Pochopitelně nejjednodušší je zmáčknout tlačítko SOS a čekat, až pro vás dojedou a odvezou. Znamená to ale pro vás konec závodu. A to bylo pro mé závodnické srdce nepřijatelné. Za každou cenu chci vždycky dojet až do cíle.

Tlačítko SOS se nechystáte použít za žádných okolností?
Vymazal jsem si ho z hlavy (úsměv). V každé situaci se snažím nějak improvizovat, abych dojel do cíle. Tím ale neříkám, že nemůže odejít třeba motor. Takové věci se také stávají a pak nemáte jinou možnost, než skončit. To se někde v poušti na koleně opravit nedá. Tlačítko SOS je tam ale pro mě skutečně pouze pro zcela bezvýchodné a bezmocné situace.

Takovou situaci jste zatím nezažil?
Zažil. Při soutěži v Tunisu. To byla absolutní bezmoc. Zahrabal jsem motorku v písku. Dnes už vím, co mám udělat pro to, aby se to nestalo. Jenže tam jsem se zahrabal v dunách až po nádrž. Duny byly široko daleko kolem a byl jsem tam úplně sám. Začal jsem vyhrabávat motorku, ale to bylo absolutně bezvýznamné, protože mi to písek hned zasypával. Dvě hodiny jsem takhle hrabal, už jsem neměl vodu a nikde nebyl ani kousek stínu. Byl jsem bezmocný a fyzicky zcela vyčerpaný. Bylo šílené horko. Hlavou se mi navíc honilo, že tam žijí hadi a škorpioni. V takové společnosti se mi rozhodně nechtělo přenocovávat.

Jak jste se z této prekérní situace dostal?
Po dvou hodinách přijel po mých stopách můj týmový kolega čtyřkolkář Tomáš Kubiena. S jeho pomocí jsme po další skoro hodině motorku vyprostili a mohl jsem jet dál. Když jsem ho viděl, jak přijíždí, tak jsem se štěstím skoro rozbrečel. Nejsou to jednoduché situace, které přijdou během dvou tří vteřin. Ale přesto se těším na další zážitky. Dakar je pro mě obrovská výzva a sám vůbec nevím, co čeho jdu. Je to nejslavnější a nejdelší soutěž světa, která má dvanáct etap. Z navigačního hlediska to pro mě bude úplný masakr.

Počítáte pro příští rok také s motokrosem?
Motokros pojedu, chystám se na mistrovství republiky.