Vedli jste 2:1 na sety a 15:12. Jak jste mohli takový zápas prohrát? Co se stalo?
Utkání prohrály naše hlavy. Byli jsme blízko a poznali, že poslední krok je nejtěžší. Možná už jsme se viděli jako vítězové. Kdo ví.
Nerozhodila vás porážka psychicky? Ztratili jste velmi dobře rozehraný zápas, nemůže se to projevit?
Nic se neděje, svět se nehroutí. Všichni naši fanoušci jsou vlastně tak trochu rádi, že se mohou jít podívat na rozhodující zápas sezony do domácí haly.
A kapitán teď musí tým uklidnit, vyburcovat… Chápu správně jeho úlohu?
Přesně tak. Ve čtvrtek jsme se sešli společně v sauně. I trenér v ní byl. Promluvili jsme si o všem. I já jsem měl poměrně dlouhou řeč. Snažili jsme se vzájemně uklidnit a vyčistit hlavy před nejdůležitějším zápasem sezony.
Podruhé mluvím s hráčem Jihostroje a podruhé slyším o sauně. To je náhoda? Nebo je to nějaká vaše letošní volejbalová specialita?
Jme rádi, že jsme po dlouhých letech našli takové útočiště, kam se chodíme schovat před světem a regenerovat. Postupně se všichni učíme mít saunu rádi. Řešíme tam důležité věci. Sejdeme se, pokecáme, vypotíme, navštívíme vířivku a maséra. A bolístky jsou pryč.
V sérii funguje pořekadlo „Můj dům, můj hrad“. V čem je jiné hrát doma a venku?
Domácí halu máte napinkanou. Orientace na hřišti je mnohem jednodušší. My máme nižší strop než Dukla, přihráváme tak, aby se míč stropu nedotknul. Na to si Liberec nemůže za takovou chvíli zvyknout. Všechno se odehrává nad vámi, světla tak hrají roli, stejně tak okna. Doma se vždycky cítíte lépe než na návštěvě.
Vnímáte hodně, zda vám fanoušci přejí? Pro mě jde v podobné chvíli spíše o vřavu stejnou pro oba kluby.
Je to hodně znát. Hrát v naší hale je elektrizující. Už se mi to dlouho nestalo, poslední návštěva mi přivodila husí kůži. Naši fanoušci jsou vážně skvělí. Některé jejich pokřiky nám vlévají krev do žil.
Liberečtí fanoušci jsou ale přece také skvělí…
Troufám si říct, že jde často o sváteční fanoušky, kteří přijdou jen, když se Dukle daří. Naši jsou věrnější, nezatracují nás, když nehrajeme dobře. Jde o volejbalové fajnšmekry.
Máte daleko pestřejší hru. Liberec hodně hledá Štokra. Laik si řekne, na to je lehké se připravit. Proč má tedy takovou úspěšnost?
Jde o hru nervů. Nahrávač hledá Štokra, když se na to začnete soustředit, uvolní tím jeho spoluhráče. Ti pak mohou útočit bez obrany. Hrajeme takové volejbalové šachy.
Doma jste vyhráli dvakrát 3:0. A každý čeká, že to zopakujete. Nemůže vás to svazovat?
Záleží, jaký úhel pohledu zvolíte. Ano, jsme favorité, což nás může svazovat. Ale hrajeme doma, a to se Liberci nehodí. Dukla ale nemá co ztratit. Jenže dvakrát sérii vyrovnala a cítí šanci i u nás. To je také svazující. Pohled musíme mít optimistický. Samozřejmě jsme si pátý zápas nepřáli. Když už se ale hraje, musíme ho brát jako zážitek pro nás i diváky.
Co tedy rozhodne?
Je to hra nervů. Věřím v sílu našeho týmu. Troufnu si říct, že je na naší straně vyšší kvalita. V případě, že utkání „kdo s koho?“ nezvládneme v hlavě, nebude nám k ničemu.
