Velice silný příběh přinesl závod MS v cyklokrosu, který se jel v Belgii o víkendu na trati v Zolderu. Jihočech Adam Ťoupalík, který závodí za belgický tým BKCP-Powerplus vybojoval skvělou taktickou jízdou druhé místo. Celý cyklistický svět ale obletěl jeho zkrat v předposledním kole. Popletl si počet kol! Zdvihal ruce nad hlavu. Mával divákům. Jenže do cíle zbýval ještě jeden okruh! V cíli novinářům vyprávěl:

Co jste si myslel, když jste projížděl cílovou páskou v předposledním kole?
Pro mě to nebylo předposlední kolo. Já myslel, že už je úplně poslední. Co se dá dělat.

Byla to vaše chyba?
Jasně. Moje. Slavil jsem kolo před cílem. V životě bych nepomyslel na to, že se mi něco takové může stát. Bohužel, je to tak.

Jak je možné, že jste neslyšel při průjezdu cílem zvonec?
Byl jsem v transu.

Atmosféra závodu vás pohltila?
Je to prostě mistrovství světa. Chtěl jsem na trati nechat všechno. Zvonec jsem vůbec neslyšel. V cílovce se jezdilo pětačtyřicet kilometrů za hodinu, nevnímal jsem vůbec nic. Je to prostě moje chyba, Belgičani o tom věděli.

Ještě na stupních vítězů se zdálo, že je vám to líto…
To jo. Teď už ale na tom hledám něco pozitivního. Ty první chvíle? To byla veliká bolest. Vím, že jsem dres pro mistra světa mohl mít.

Musíte si na něj počkat?
Čekám na něj už od juniorů. Jako druhoročák v Hoogerheide, kde jsem měl největší šanci, tak jsem byl nemocný. Takový je sport.

Co vám blesklo hlavou v té „první" cílové rovince?
Já tomu nechtěl nejdřív vůbec věřit. Pak jsem se podíval zpátky, pořád tam byla jednička, říkal jsem si: Jo! Asi jo! Belgičani jeli dál, hned mezi námi byla díra. Tak jsem si je dojel zpátky. V tom opravdu posledním kole jsem chtěl nechat úplně všechno. Buď by to vyšlo, nebo ne. Nejdřív jsem chtěl alespoň medaili…

Pak jste zase začal znovu myslet na vítězství?
Když jsem si je dojel, tak jsem chvíli zase byl první. Ve spurtu mi ale už chyběly síly.

Když se vrátíme ještě jednou k nešťastnému okamžiku, vypadalo to, že jste dokonce reagoval na diváky. Je to tak?
Já se jen tak díval kolem sebe. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Došlo mi to až pak.

Bylo po procitnutí hodně těžké rozjíždění? Návrat do čela?
Já fakt nevím. Byl jsem v euforii. Já ani necítil bolest. Prostě jsem šlapal, co to dalo. Na sprint mi už nezbyly vůbec síly. Jenom mi blesklo hlavou, že jsem blbec.

Říkali vám po závodě něco trenéři? Mluvil jste s vašimi největšími soupeři?
Ne. S Belgičany jsme si podali ruce, to bylo všechno.

V závodě jste začal okolo desátého místa, úmyslně?
To ne. Start se mi docela povedl, ale v první zatáčce se to hodně zavřelo, takže jsem jezdil až kolem čtrnáctého místa. Pak až jsem se probojoval na desáté místo. Závodníci se zezadu hodně tlačili dopředu. Věděl jsem, že ten závod bude ještě hodně dlouhý.

Čekal jste na chyby soupeřů?
To ne, ale přišly. Chyby začalo dělat hodně závodníků. Snažil jsem se je předjíždět.

Kde? Měl jste k tomu na trati vybraná místa?
Na těch úsecích, kde to šlo. Tam jsem se snažil dostat co nejvíc dopředu. Když jsem dojel až do první skupiny, tak jsem věděl, že ta šance tady je. Doufal jsem, že pořád mám možnost vyhrát titul. Závod vlastně byl na konci, ale začal zase znovu. Já to zkusil bohužel už o kolo dřív.

Berete druhé místo jako největší úspěch vaší sportovní kariéry?
Asi ano. Jsem strašně rád, že mi to alespoň vyšlo na druhé místo. Konečně jsem jel dobře, nebyl žádný problém. Celou sezonu bych asi měl nejraději zapomenout, ale stříbrná medaile ji naštěstí hodně vylepšila. Od začátku jsem se hodně trápil, byl jsem hodně přetrénovaný, trápila mě i nějaká bakterie v krvi, do toho nemoci. Takže jsme za stříbrnou medaili hodně rád.