A v 60. letech, ve „zlaté" době budějovického boxu, patřil Jaroslav Frejka k oporám budějovického Slavoje. „Z té necelé stovky utkání, co jsem jich odboxoval, bych porážek moc nenapočítal," přemítá.

Přitom se k boxu dostal náhodou a až jako dospělý. „Já začínal jako kluk s fotbalem v Igle a Dynamu, Pak jsem se dal na plavání k Pepíkovi Potužníků a tam na takovém tom tanečním parketu, který na Sokolském ostrově býval, jsme hráli nohejbal. Tam mě viděl Franta Staněk, co trénoval boxery ve Slavoji, jak tam lítám jako blázen, kluk jako kudla, já měl padesát kilo, a on hned ke mně a povídá, kluku, pojď sem, nechtěl bys chodit na box? Tak jsem šel," s úsměvem přibližuje své boxerské začátky.

Hned první rok si vybojoval účast na mistrovství republiky a tam šokoval ziskem stříbrné medaile. „Už ani nevím, s kým jsem tehdy ve finále prohrál, mám to ale doma v notýsku," usmívá se.

V Československu patřil ve své době k nejlepším muším vahám a dodnes rád vzpomíná na své starty v národním mužstvu. „Za nároďák jsem boxoval v Německu, ve Skotsku a Rusku a měl jsem jet na olympiádu do Mexika. Dodnes nevím, proč jsem tenkrát na poslední chvíli z nominace vypadl," přemýšlí, okamžitě ale mávne rukou: „Teď už to stejně je jedno, hlavně zdraví…"

V roce 1966, kdy v dresu československého národního týmu vyhrál v silné mezinárodní konkurenci Velkou cenu Ostravy, se dostal do desítky jihočeských sportovců roku.

Čehož si dodnes velice váží. „Já byl devátý a za mnou byl Venca Mařík, a to víš, že jsme se hecovali, protože jsme spolu na Palačáku vyrůstali," culí se Frejka při vzpomínce, že za sebou nechal i jednoho z nejlepších budějovických hokejistů, jenž čtyři roky nato anketu našeho listu vyhrál…

Dodnes si Frejka pamatuje, že tehdy v roce 1966 jihočeské desítce kralovala legendární vodní slalomářka Lída Polesná. „Nemysli si, ta desítka byla tenkrát pořádně narvaná," zdůrazňuje.

Se stejnou úctou ale hovoří o týmu budějovického Slavoje, který v celostátní extralize hlavně v domácím ringu soupeře drtil. „Sokolovna narvaná k praksnutí a v našem týmu, co jméno, to boxer jako hrom," říká a pár jmen namátkou vysype: „Pepík Němec, Bohouš Nešleha, Zdena Musil, Pepík Primus, Tondové Brabec a Sezemský…" Pak se odmlčí a řekne: „My prostě měli manšaft jako bejk!"

Když se před lety extraliga v jihočeské metropoli obnovila, nechyběl na žádném utkání. „Velká škoda, že už se dva roky tady zase neboxuje," lituje.

V pondělí 10. prosince Jarda Frejka, stále rozesmátý a dobře naladěný, slaví v plné svěžesti sedmdesátku a k jistě četným gratulantům se připojují i sporťáci Deníku. A moc rádi.