„Česká obec sokolská byla zřízena ve veřejném zájmu, jejím účelem a cílem je zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů, organizovat a vykonávat tělovýchovnou, sportovní, kulturní a společenskou činnost, podporovat rozvoj osobnosti a vychovávat k čestnému jednání v životě soukromém i veřejném, k národnostní, rasové a náboženské snášenlivosti, k lásce k rodné zemi a úctě k duchovnímu dědictví našeho národa, přičemž vychází z odkazu zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera," praví se ve stanovách ČOS.

Místostarostka Sokolské župy Jihočeské Zuzana Sekalová se vrací do minulosti: "Padesátá a šedesátá léta devatenáctého století se stala mezníkem v životě českého národa. Uvolňovala se politická sevřenost, došlo k celkovému probuzení zájmu občanů o kulturu těla i ducha. Je to doba doznívání „národního obrození“, kdy si příslušníci českého národa začali uvědomovat svoji národní identitu a začali přijímat a prosazovat češtinu jako úřední jazyk nejen do škol, do literatury, vědy a umění, ale i do obchodního jednání. Postupně začaly vznikat české spolky, například pěvecké nebo ochotnické. K nim se šestnáctého února 1862 zařadila první sokolská tělocvičná jednota, pozdější Sokol Pražský."

Ustavující valná schůze nové jednoty byla oznámením v Národních listech svolána na neděli 16. února 1862 dopoledne do Malypetrova ústavu v Panské ulici. Pětasedmdesát přítomných mužů si mezi sebou zvolilo první výbor jednoty ve složení: J. Fügner – starosta, M. Tyrš – náměstek starosty, lékař E. Grégr – jednatel, spolumajitel plynárny K. Steffek – pokladník, mladý jurista T. Červený – zapisovatel a jako členové advokát J. Grégr, sedlář J. Kryšpín, sládek F. Fingerhut-Náprstek, stavební úředník F. Písařovic, profesor pražské techniky R. Skuherský, profesor obchodní školy E. Tonner a dr. Rudolf kníže Thurn-Taxis. Do znaku si od samého začátku zvolili letícího sokola a brzy si členové mezi sebou začali tykat a oslovovat se bratře. Již v dubnu téhož roku byl přijat návrh malíře Josefa Mánesa na sokolský kroj a světlo světa spatřilo i známé Tyršovo heslo „Tužme se!“

Skvěle srovnaný trojblok Jihostoje proti Hladíkovi
České Budějovice jsou ve Final four Českého poháru

Zuzana Sekalová pokračuje: "Cvičit začali členové nové jednoty už pátého března 1862 v Malypetrově ústavu v Panské ulici. Protože neměli vlastní tělocvičnu, museli si cvičební prostory pronajímat a několikrát se stěhovali. Rychle se zvyšující počet členů si žádal vlastní tělocvičnu; chyběly však finanční prostředky. V této situaci se opravdu velkoryse zachoval starosta jednoty Jindřich Fügner, který do té doby financoval většinu nájmů. Na vlastní náklady nechal postavit vůbec první sokolovnu nejen v Praze, ale na celém světě. Její budova dodnes dokonale slouží svému účelu."

Sokolové byli od počátku velice aktivní. A tak není divu, že již od května 1862 začali organizovat výlety do širokého okolí Prahy. Tím šířili sokolské myšlenky na venkov, kde začaly podle jejich vzoru vznikat sokolské tělocvičné jednoty. Pod vedením svého náčelníka pak začali členové pražské jednoty celému venkovu pomáhat s organizací cvičení i šířením českého tělocvičného názvosloví, které pro spolek vytvořil Miroslav Tyrš. "Počet jednot se neustále zvyšoval, přibývalo měst, městeček i vesnic, v nichž si občané zakládali svoje jednoty. V nich pěstovali nejen tělesná cvičení, ale vznikaly v nich také pěvecké, ochotnické či loutkářské soubory, hudební skupiny, později biografy; zpočátku byli jejich součástí i dobrovolní hasiči. Sokol se většinou stával centrem sportovního, kulturního i společenského života pro široké okolí. K mužům se postupem času se svým cvičením připojili dorostenci, ženy a žákovské kategorie. V době svého největšího rozkvětu, tj. v období mezi světovými válkami a hlavně pak po osvobození v roce 1945, měl Sokol více než 1 milion členů. Stal se tak největším a nejlépe organizovaným spolkem v Československu. Členové Sokola zastávali významné politické, hospodářské i společenské funkce, stáli v předních řadách při všech historických událostech, jakými byly např. vznik samostatné Československé republiky, boje čs. legií nebo formování československé armády.

Jaroslav Pouzar junior
Po 40 letech se vrátilo do extraligy jméno Jaroslav Pouzar

"Toto výsadní postavení Sokola bylo příčinou několika zákazů jeho činnosti - a to v průběhu obou světových válek i po Únoru 1948. Nové režimy se bály morálního vlivu i úderné síly Sokola, proto mnoho členů Sokola uvěznily, připravily o život a spolkovou činnost zakazovaly. Nejdelší zákaz činnosti trval 42 let." Komunistický režim se Sokol a hlavně sokolské myšlenky snažil vymazat z učebnic i z povědomí lidí. Ale ani takto dlouhá doba na to nestačila. Přes všechnu snahu sokolství nezaniklo. Zasloužilo se o to velké množství poctivých, statečných a věrných sokolů. Mnozí z nich udržovali a šířili sokolství jako funkcionáři tělovýchovných jednot nebo okresních, krajských či ústředních orgánů ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy). Velmi důležitou roli sehráli sokolové zejména jako cvičitelé svazu ZTV (základní tělesná výchova), později ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova) při bezprostředním styku s mládeží i s dospělými cvičenci. Svým jednáním, svými postoji a poctivou prací byli příkladem pro další generace. Takto udržovali Tyršův odkaz a předávali jej svým cvičencům a cvičitelům. Hlavně díky nim mohl Sokol po listopadové revoluci 1989 znovu obnovit svoji činnost. Sametová revoluce a listopadové události 1989 zahájily novou etapu v životě našich národů i v životě Sokola.

Sokolské myšlenky nezastavily ani hranice naší vlasti. Sokolské jednoty zakládali čeští emigranti doslova po celém světě – v Evropě, v Americe i v Austrálii. Jejich členové se zúčastňovali všech sokolských sletů pořádaných v Praze (do roku 1948 jich bylo jedenáct) i dalších sokolských aktivit. V době zákazu činnosti Sokola v naší republice to byl právě zahraniční Sokol, který udržoval a šířil sokolské ideje a organizoval pravidelná sokolská setkání i slety. Po roce 1990 se síly domácího i zahraničního Sokola opět spojily při pořádání dalších všesokolských sletů (zatím jich bylo pět).