Statistik, volejbalista, plavec, basketbalista a florbalista. Adam Šimonek.Adam Šimonek.

Narodil se s vrozenou vývojovou vadou. Ta zasáhla celkem tři končetiny.

Nejviditelnější je hendikep na levé noze, kde mu téměř chybí stehenní kost, takže koleno se nachází velmi blízko kyčle. Druhá noha je trochu deformovaná od kotníku dolů. „Poslední končetinou, kde mi něco chybí, je levá ruka, na které mám pouze tři prsty,“ nemá Adam Šimonek problém vyprávět o svém hendikepu.

Kdy si poprvé všiml, že všechno není, jak má? Kdy si to poprvé uvědomil?

„Odjakživa vnímám, že mám něco jinak, než mají ostatní. Hendikep je viditelný a podle mě ani nešlo si ho nevšimnout,“ říká Adam a popisuje, jak se k hendikepu čelem postavila celá rodina. „Rodiče se nikdy nesnažili držet mě v nevědomosti. Naopak mi říkali, i když jsem jiný než ostatní, tak se mám snažit dělat co nejvíc věcí normálním způsobem a zbytečně se nikdy a nikde na hendikep nevymlouvat.“

Adam se vrhl po hlavě do sportovního prostředí. Odmala si pohrával s volejbalovým míčem, jeho tatínek hrával extraligu a trénoval mistrovský Jihostroj České Budějovice. „Pocházím ze sportovně založené rodiny,“ přikyvuje Adam. „Už jako dítě jsem chtěl nějaký sport.“

Nakonec se vzhledem k hendikepu Šimonkovi rozhodli pro plavání, které mělo a dodnes má i rehabilitační a kompenzační efekt.

První tempa v bazénu udělal, když mu byly čtyři roky. „Sportovní tréninky jsem měl od osmi let,“ říká. K plavání postupně přibyly i další sporty. V sedmnácti začal s florbalem vozíčkářů.

„K tomu mě přivedl kamarád Ivan Nestával a před rokem jsme se vcelku přirozeně začali zajímat také o basketbal vozíčkářů, který je florbalu podobný, ale je ještě rychlejší a agresivnější.“

Ze sportů, které Adam aktivně hraje, je právě basketbal tím, ve kterém se může nejvíc zlepšit. Sám pozoruje, že dělá pokroky. „Proto mě také nejvíc přitahuje.“

Srdeční rodinnou záležitostí zůstává volejbal. „Já u něj vlastně vyrůstal. Táta je volejbalový trenér, v mládí jsem s ním trávil spoustu času na trénincích,“ popisuje hodiny prožité v hale s míčem. „Křápa by mohl povyprávět,“ připojuje Adama také přezdívku maséra mistrovského Jihostroje Filipa Hocha.

Volejbalu se dokonce věnuje i pracovně, v českém prostředí patří k nejuznávanějším statistikům, doprovází na velkých akcích i národní týmy. „A také hraju volejbal sedících,“ dodává.

V roli statistika se stará především o natáčení zápasů a tréninků a jejich statistické zpracování. „Zapisuju do speciálního programu to, co se děje na hřišti.“

       Z nahrávky připravuje papírové a audiovizuální výstupy pro trenéry a pro hráčky. „Mým úkolem je také shánět informace o soupeřích,“ doplňuje.

Právě se vrátil z Číny, kde česká ženská reprezentace neuspěla v kvalifikaci o OH. Jak vypadá konkrétní spolupráce mezi trenérem a statistikem? „Nejvíc spolu řešíme budoucí soupeře. Trenérům většinou předávám předpřipravené informace a oni si je pak projedou a určí finální taktiku.“ A mluví kormidelníkům třeba i do složení základní sestavy? „To ne. Ta je plně v režii trenérů,“ usmívá se sympatický sportovec a statistik.