Mistrovství světa, které se konalo nezvykle na konci ledna, mělo pro našince svá specifika. Jihočech dorazil do Chris〜tchurch uprostřed české zimy a v závodě pocítil, že asi není v lidských silách dohnat jarní přípravu během několika málo dnů.

„Zdravím čtenáře Deníku a děkuji všem, kteří mi drželi palce. Není to katastrofa, jen jeden nevydařený závod,“ vzkazuje Josef Štiak. S trenérkou Vlastou Hofmanovou byli jedinými Jihočechy ve výpravě, která přivezla domů z N. Zélandu šest medailí.

Na Nový Zéland jste letěl s hlavním cílem prosadit se do finálové osmičky. To se vám povedlo.

Finálovou osmičku jsem „uhrál“. Původně mělo v závodě startovat jedenáct závodníků, ale dva nenastoupili, takže nás bylo devět. Do finálové osmičky jsem se dostal jako osmý – a osmý jsem také skončil celkově.

Příprava na MS v podmínkách české zimy nemohla být ideální. Improvizovali jste. Ale vy jste spoléhal na to, že v dějišti šampionátu budete mít několik dnů na to, abyste vybrousil techniku a formu doladil. Bylo to tak?

Nechci, aby to znělo jako výmluva… Je pravda, že ten čas jsme měli, chodili jsme před závodem osm devět dnů trénovat a bylo vidět, že se to trénink od tréninku opravdu zlepšuje. Ale na druhou stranu musím říct, že výsledek, který jsem hodil, byl pro mne zklamáním, protože v samotném závodě se mi nepovedlo hodit ani to, co na tréninku! A já byl zvyklý, že v závodě se mi daří lépe než na tréninku.

Tentokrát jste s výkonem spokojen nebyl.

Nebyl. A musím říct, že když začal závod, byli jsme v sektoru a přikurtovali mě na kozu, tak jsem zjistil, že nemám naházeno, kolik bych potřeboval. Ta výseč, kam člověk míří, mi najednou připadala strašně malá. Je to něco úplně jiného, než když máte možnost celé jaro trénovat, házet a pak jet na závody. Tady jsem si sedl a myslel si, že se snad do výseče ani netrefím. Přišla mi tak úzká, i když samozřejmě byla stejná jako jindy. Když má člověk náházeno, hodí disk přibližně tam, kam chce. Ale doma jsme se v říjnu, listopadu a prosinci venku k tréninku nedostali a bylo to hodně znát.

Ukázalo se, že několik dnů celé jaro nahradit nemohlo?

Určitě ne. Nedá se dohonit během týdne výpadek tří měsíců, kdy člověk nemohl venku házet. To určitě ne. Hodil jsem špatně a bylo to asi poprvé, co se mi stalo, abych byl nervózní.

Zmínil jste se, že v tréninku jste házel diskem dál než v závodě. Jak si to vysvětlujete?

Na tréninkovém stadionu nebyly vyznačeny výseče. Člověk se snažil udržet nějakou rovinu, směr. Házeli jsme naplno, ale samotný závod byl jiný. A jak jsem řekl, výseč mi připadala úzká. Ať člověk dělá, co může, někdy prostě zapracuje podvědomí a nejde to, jak by si přál.

Co ostatní? Kdybyste byl ve své nejlepší formě, byla by medaile reálná, nebo ne?

I kdybych byl v ideální formě, tak na lepší než páté, spíš šesté místo by to nestačilo. Měli jsme sloučený závod tří skupin F54, F55, F56. To znamená, že se sešli pohromadě v jednom závodu tři rekordmani. A v tom závodě první tři závodníci na mistrovství světa překonali světový rekord, aby se dostali na bednu! A je fakt, že i čtvrtý v pořadí ten světový rekord ve své skupině překonal, ale na umístění na bedně mu to stejně nestačilo. Závod to byl opravdu nabitý a jsem rád, že jsem se ho zúčastnil, to v každém případě. Bylo to obrovské poučení a zkušenost, zažít takový závod, protože překonat tolikrát světový rekord, to je unikát.

O medaile se utkali borci, které jste v minulosti na vrcholných akcích potkával, anebo mezitím došlo k výměně generací?

Nedošlo, ty závodníky znám a v minulosti jsem se s nimi na závodech potkával. Třeba Kubánec v mé skupině F56 – vím, že hází 41 metrů, tady hodil 43,10 m a vyhrál. Já mám osobní rekord 37,50. Ještě před tímhle mistrovství světa jsem si říkal, že to není tak daleko, ale teď už je rekord zase někde jinde. Překonat rozdíl pěti metrů, to je obrovská dálka a pořádná fuška, co by bylo třeba natrénovat.

Hovořil jste o poučení ze závodu.

Kdysi jsem prohlásil, že nejlepší vrhači zrají jako víno. V tom případě tenhle ročník asi nebyl zrovna ten nejlepší… Ale do budoucna se nechystám se sportem skončit. Sportovat budu dál, pořád ještě jsem reprezentant. Vše bude odvislé od toho, co natrénujeme, jak vysoké budou nominační limity na paralympiádu, která bude příští rok v Londýně.

To by byla už vaše čtvrtá paralympiáda v řadě! Je to velká motivace?

Kdyby se to povedlo, bylo by to hezké. Když ne, bohužel, nic se neděje, sportovat budu dál. Motivace je to samozřejmě veliká, to určitě. V reprezentaci máme Rosťu Polmana, závodníka, který má za sebou čtyři paralympiády, jel by popáté, takže bych ho stejně nepřekonal… Na paralympiády jezdí pravidelně od Atlanty 1996 a myslím, že počítá i s Londýnem. Stejně jako já.

Na Nový Zéland jste se těšil, pamatoval jste si vydařené Světové hry. Ožily staré vzpomínky? A byl čas užít si pobyt na ostrově?

Musím přiznat, že jsem si toho moc nevybavil. Oživení paměti se částečně konalo až na místě. Co se zážitků týká, já jsem startoval až na konci mistrovství světa, 28. ledna. Do té doby byl program každý den stejný – trénink, když se neházelo, byla posilovna, po ní regenerace, vířivka, bazén; udělali jsme s trenérkou Hof〜manovou dost pro to, abych podal nějaký výkon. Důvod, proč se to nepovedlo, je ve mně. Až po závodech jsme si udělali výlet do kráteru vyhaslé sopky. Výletní lodí jsme pluli podívat se na delfíny na otevřený oceán. Delfíny jsme viděli, tedy spíš delfínky s kulatou hřbetní ploutví – říkali, že to je místní specialita. Výlet to byl jediný, ale povedený.

Jak dopadla na mistrovství světa česká výprava?

Naše výprava se skládala ze tří částí – atletiky vozíčkářů, spastiků a nevidomých. Celkem přivezla domů šest medailí. Nevidomá běžkyně s vodičem si v posledním závodě české reprezentace doběhla na osmistovce pro zlatou medaili – jedinou pro Českou republiku na MS! Tělesně postižení měli jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile, sekce spastiků jednu stříbrnou a jednu bronzovou. Dřív se jich vozilo víc, ale musíme si uvědomit, že dochází ke slučování skupin. U nás vozíčkářů kvůli tomu místo osmi závodů jsou dnes jenom tři, a tak i sad medailí, které se rozdělují, je podstatně méně.