Legendární dvojice Milan Orlowski – Jindřich Panský má zenit dávno za sebou, ale pořád si udržuje výkonnost, která oběma v Německu (SV Mühlhausen) zajišťuje živobytí. A jejich jména lákají diváky na exhibice, jakou byla ta nedávná v Ševětíně, kde slavná dvojka v sále skvěle pobavila dvousethlavý dav. Pořád umí.

Podobných exhibic máte za sebou už celou řadu, takže můžete porovnávat: Jak se povedla ta ševětínská?
M.O.: Atmosféra byla výborná, zrovna tak návštěva, i když prostory nebyly ideální. Neměli jsme tolik místa, ale dělali jsme, co jsme mohli. Přišlo hodně dětí a já mylsím, že show splnila účel a dopadla dobře.

J.P.: Lidi nás přijali dobře a nakonec akce splnila účel i pro organizátory. Atmosféra byla super. Lidi seděli kolem stolu, byli blízko, mohli jsme tedy s nimi navázat kontakt, a to je lepší než v obrovské hale, kde musíme křičet a stejně nás není pořádně slyšet.

Ševětín není stolně – tenisová obec, hraje se tu jen podniková liga. Věděli jste něco o Ševětínu, než jste přijeli, byli jste tam už někdy?
M.O.: Já mám jižní Čechy rád, nedaleko odsud mám chalupu, takže přes Ševětín jsem jel mockrát, ale že bychom tu někdy zastavovali, tak to ne.

J.P.: Věděli jsme, že ševětín existuje, ale také jsme se divili, když nás pozvali, protože pingpongový svět sleduji a o Ševětínu jsme po této stránce nevěděli vůbec nic! Překvapilo nás to, ale lidí přišlo dost, akce se povedla.

Nejlepší stolní tenista na jihu Čech Michal Vávra upozornil na to, že před pondělní exhibicí hrajete o víkendu zápas druhé bundesligy.

M.O.: Je to tak. Časově je to docela náročné, ale jsme profíci, takže to musíme zvládat.

J.P.: Naštěstí jsme vyhráli 9:3, oba jsme bodovali.

Kolik takových show za rok absolvujete?
M.O.: To je různé. Deset až čtyřicet. Záleží natom. Když má někdo po sezoně jubileum nebo naplánuje propagační akci, přijedeme. Bereme to jako reklamu na stolní tenis, protože se nám zdá, že tento sport se dostává trochu do pozadí. Proto ho chceme u veřejnosti trochu zpropagovat a ukázat, že se u něj dá i bavit.

Je o vás pořád zájem?
J.P.: Na to, že nám je skoro čtyřicet . . . Myslím, že máme termínů docela dost, proto je třeba domluvit vše přes agenturu, která nás zastupuje, dlouho dopředu. Já ještě trénuji El Niňo, k tomu hraji ligu v Německu, takže od toho máme agenturu a manažera, aby všechno zařídil.

Co plánujete v dohledné době?
J.P.: Hlavně zůstat zdraví, abychom mohli u stolu pořád takhle lítat! Pořád nás to baví, a navíc se tím udržujeme v kondici. Dokud to půjde, chce〜me hrát a dělat lidem radost.

Věnujete se jen stolnímu tenisu? Nevrhli jste se do podnikání?
M.O.: Samozřejmě neděláme jen ping pong. Jindra k tomu ještě trénuje, já trochu taky, a mám i jiné aktivity – prodáváme věci na stolní tenis Butterfly. Ale stolnímu tenisu věnujeme hodně času, jinak by to ani nešlo.

Dobrá nálada z vás přímo sálá . . .
J.P.: Chceme ji předávat, a kdybychom ji sami neměli, tak by nebylo, co předat!

Co jste říkali domácím borcům, kteří stáli na druhé straně stolu?
M.O.: Jde o to, když si nás už pozvou, tak aby z toho místní taky něco měli. Když hraje někdo z místních, je to super, protože lidé jim fandí. Tady chtěli až moc vyhrát. Kdyby pochopili, že se jim snažíme spíš přihrávat, vypadal by zápas ještě líp.“

V jižních Čechách jste se svou show nevystupovali poprvé, že?
M.O.: Samozřejmě. Byli jsme v Budějovicích, v Krumlově, ve Strakonicích, v Kovářově . . .

Jezdíte hrát společně za německý klub, k tomu exhibice. Zdá se, že spolu trávíte dost času.
J.P.: Jsme spolu dost, ale zatím nám to klape, je to dobré . . .

Dá se říct, jaký kousek bylo nejtěžší nacvičit, abyste s ním mohli před diváky?
J.P.: Oba hrajeme malou raketou a tou je dost těžké trefit se. Každému se zdá těžké něco jiného, my už většinu věcí děláme automaticky, protože je máme nacvičené, a potom nám nepřipadájí až tak těžké.

Na stole jste dostali do hry tři míčky. Co čtyři, budou?
J.P.: Čtyři hrajeme už taky, dá se to, ale nemá to takový efekt. Ne, že bychom to neuměli, ale zatím to nezařazujeme, protože set pak uteče hrozně rychle! Zatím máme režii na jeden set, a to byl brzy konec.

M.O.: Snažíme se, aby exhibice byla postavena hodně na sportu. Nechceme, aby tam bylo zase tolik fórů, ale taky chceme hrát normální stolní tenis. Aby lidi viděli, že se u něj dá taky zpotit, protože si myslí, že je to jen hobby sport. Jenže špičkový ping – pong je o něčem jiném.

Oba trénujete, určitě tedy máte přehled a víte, jestli se tu objevil talent, který by jednou mohl navázat na vaše úspěchy.
J.P.: Určitě je! Zrovna v našem oddílu je šestnáctiletý kluk, jmenuje se Tomáš Tregler a vyhrál v Evropě Top 10 juniorů. Problém je, že konkurence v naší republice dnes není taková, jako v době, kdy jsme hrávali my. Samozřejmě záleží i na penězích, protože kluci potřebují mezinárodní styk. Když nebudou jezdit po turnajích, ztratí kontakt se špičkou. Je to komplikované, sem tam se ale talent objeví.

M.O.: Nevýhodu vidím v tom, že Asie je dnes po celé Evropě. Je hrozně těžké prorazit, protože Asiaté hrají všude, a někdo by se nad tím už měl zamyslet! Myslím, že už ani není atraktivní pro diváky, když za Rakousko hrají tři Číňani, za Německo tři Číňanky a podobně. Ať hrají v klubech, ale když někdo jednou hrál za Čínu a pak reprezentuje Lucembursko, připadá mi to zvláštní. Ale s tím my asi nic neuděláme . . .