Na desáté místo tehdy teprve 16letého plavce vynesl výkon z bazénu, kde se stal mistrem republiky. Jako basketbalista už mezi krajskou sportovní smetánku paradoxně nenahlédl, ale pravděpodobně jen proto, že nesplňoval kritéria. Jinak by reprezentanta, účastníka mistrovství Evropy a utkání hvězd NBL novináři těžko přehlédli.

Odchovanec českobudějovického plavání, basketbalu, a hlavně přírodní talent k pohledání si pod koši řekl o prvoligové angažmá ve Spartě. Naplno zazářil v Liberci a Děčíně, odkud se vydal do zahraničí. Ve Španělsku si postupně zahrál čtvrtou, třetí a druhou nejvyšší soutěž.
Dotáhl to až do reprezentace, kde se sice nestal pilířem týmu, přesto je zřejmé, že svého rozhodnutí vsadit na basketbal Lukáš Kraus nelituje. Jen by to udělal jinou formou, připouští po letech.

„Lituji spíš toho, jak jsem skončil,“ svěřil se v rozhovoru pro Deník Lukáš Kraus a vysvětlil proč: „Bylo to v sezoně, kdy se konalo mistrovství Evropy juniorů, a já to někdy v lednu zabalil,“ zavzpomínal na moment, kdy basketbal definitivně vyhrál nad plaváním a trenéři dvou odlišných sportů už se o Krause nemuseli přetahovat. Ten s odstupem času považuje sice svůj krok v zásadě za správný, ale špatně načasovaný – v danou chvíli trochu ukvapený. „Mistrovství Evropy v plavání mohlo být společným vyvrcholením práce s Marcelou Šmídovou, které jsem ze dne na den utekl,“ dodnes Kraus nemá vůči své bývalé trenérce čisté svědomí. Tuší, jak musela být naštvaná, když její svěřenec bez kloudné omluvy a bez vysvětlení přeběhl k basketbalu. „Určitě. Myslím, že to moc dobře nenesla,“ přiznává Jihočech a doplňuje, že pak dlouho nebyla příležitost si o rozchodu promluvit. „Zpětně by to bylo třeba jednou probrat,“ uvažuje již moudřejší Lukáš Kraus.

V létě měl během dovolené v Českých Budějovicích dost času. „Ale Marcela tu není! Žije někde v Koreji. Vzala si triatlonistu Jana Řehulu, který má bronz z olympiády v Sydney. Mají spolu dítě,“ dozvěděl se basketbalista.

Alespoň v duchu se trenérce později omlouval, že jako mladíček neprojevil více taktu a rozvahy. „Basketbal mě prostě víc bavil,“ vysvětluje.
Role se pozoruhodně otočily – dnes Lukáš Kraus po sezoně basketbalu, který se stal jeho prací, chodí relaxovat do bazénu a náramně si ve vodě libuje. Speciálně k českobudějovickému plaveckému stadionu má vřelý vztah. „Mám ho ze všech nejradši! Vyvolává ve mně spoustu vzpomínek.“
V létě si měřil časy a zjistil, že by splnil limit na mistrovství republiky. Jenže už nestihl absolvovat žádný kvalifikační závod…

V šestadvaceti letech by jako plavec byl zřejmě na vrcholu sil. „Právě říkají, že plavci dorůstají do nejlepší výkonnosti někdy v pětadvaceti, sedmadvaceti,“ podotýká Lukáš Kraus.

I když jako dorostenec uvažoval jinak, plavání pro něj byla tvrdá dřina a basket zábava, z ekonomického hlediska zvolil zajímavější odvětví. „To bych musel být setsakramentsky dobrý, abych se uživil plaváním!“ potvrzuje Lukáš Kraus, jenž dobře ví, o čem mluví. „Já jsem vždycky prozřel, když jsem vyjel na závody někam za hranice. Tady to bylo dobré, samá medaile a titul mistra republiky, ale venku člověk dostal dvě vteřiny a zase jel domů trénovat. . .“