„Měl jsem vyšší ambice. Můj cíl byl probojovat se na takový stupínek, který by mě kvalifikoval na mistrovství republiky,“ netajil se po turnaji zklamáním Petr Leština. Hrálo se o šest nominací na MČR. „Měl jsem pomyšlení, že bych se letos po delší době jel na republiku podívat, bonužel to nevyšlo,“ konstatoval českobudějovický hráč.

Zranění k herní pohodě určitě nepřispělo, přesto se nezdálo, že by horší pohyb u stolu rozhodl o Leštinově vyřazení z turnaje. To hráč sám nepřímo v rozhovoru potvrdil: „Petr Krahulec mě přehrál, byl lepší ve všech úderech. Odehrál proti mně jeden z nejlepších zápasů,“ uznale pokyvoval hlavou Petr Leština, jenž si přál dojít minimálně o kolo dál – mezi osm nejlepších. „Čekal by mě Honza Duspiva, s nímž mám aktivní bilanci, ale dokázal mě už taky párkrát porazit. Tam by to bylo otevřené,“ uvažoval.

Když vypadl, favorizoval právě Duspivu, ale tip mu nevyšel. „Honza má docela zajímavý styl, umí hrát forhendové míče nevyzpytatelně po lajně, a s tím má řada hráčů problémy,“ tvrdí Petr Leština, jenž v 1. kole vyřazovacího pavouka zdolal Mastného ze Studené, další cennější skalp už ale nezískal. Ve skupině si připsal tři povinná vítězství.

Při neúčasti jedničky Michala Vávry si dělalo naději na zisk titulu jihočeského přeborníka hned několik hráčů. „Jelikož se hrálo v herně Orla, tak kdyby tu byl Michal, opět by platil za jasného favorita, protože malé herny, to je jeho. Míček tu létá rychleji, tolik neodskakuje. I když je Michal starší než my, pořád je z nás na nohách nejrychlejší, druhý je pak Míra Němec. Jakmile se hraje v malé herně, zrychlí to tak, že nestačíme,“ přiznává na rovinu Petr Leština, jenž si prý všímá, že ve větších halách proti Vávrovi šance soupeřů z jihočeské špičky stoupají. „I s Honzou Duspivou hrál jednou dvakrát na pět setů, s Petrem Krahulcem na prvním turnaji v Týně prohrával 0:2,“ vybavuje si Leština. „Ve velkých hernách je to vyrovnanější, i když svými zkušenostmi Michal v drtivé většině případů zápas uhraje,“ přiznává.

Pokud někdo zná recept, jak vladaře Vávru v jeho království přemoci a alespoň na chvíli mu žezlo vyrazit z ruky, pak je to ale právě Petr Leština. „Povedlo se mi to třikrát asi za poslední dva tři roky,“ loví v paměti a zdůrazňuje, že pokaždé to bylo ve velkých halách. „Když jsem v malé herně, sotva s ním uhraju set,“ přiznává.
Jednou porazil Michala Vávru v Týně, dvakrát v Prachaticích. Poslední skalp je ještě docela čerstvý. „Byl to první turnaj po Novém roce. Ale bylo to i tím, že Michal si jel v pátek zahrát turnaj k Salcburku a hrál tam dvě soutěže. Cesta tam, cesta zpátky, i to se projevilo,“ doplní objektivně. Ač by mohl mít pověst specialisty, který na jihočeskou jedničku umí, soupeři za ním pro moudra nechodí: „Ještě se mi to nestalo,“ směje se.

V Rakousku Petr Leština hraje třetí nejvyšší soutěž. Myslí si, že je na úrovni české druhé ligy. S hráči Strakonic a Prachatic by tudíž neměl cítit ve vzájemných duelech handicap. „Ne, to určitě ne,“ vrtí hlavou. Dojíždí do klubu asi třicet kilometrů jižně od Lince – do Kremsmünsteru. A daří se mu. „I přes ty neduhy, které mám, je má druhá sezona až překvapivě dobrá. Po polovině soutěže jsem byl na jedenasedmdesáti procentech,“ nemůže si naříkat na formu stolní tenista z Českých Budějovic. V týmu je jednička, v landeslize se potkává ze známých tváří s Martinem Hanusem. „A ještě Lubošem Broulimem, protože postoupili. Ještě minulý rok jsem hrál proti Pavlu Krlínovi, ale ten spadl, a Láďa Tománek naopak postoupil do vyšší soutěže,“ popisuje Petr Leština pohyb našich legionářů za rakouskými stoly.

Doma na jihu naposledy hájil barvy Soběslavi ve třetí lize. Tam ani do jiného klubu momentálně návrat nechystá. „Já jsem spokojen tam, kde jsem. Líbí se mi kvalita soutěže i přístup lidí,“ pochvaluje si. „Jsou to zkušenosti. Člověk si procvičí cizí řeč, získá kontakty v zahraničí,“ dodá.

S vervou se vrhl na trenéřinu. Vede děti v českobudějovickém Sokole, kde se sám udržuje ve formě, jeho sparingpartnery jsou obvykle Tománek s Urbanem, a kromě toho ještě trénuje mládež. „Holky tam začínají být kvalitní, dokonce bych řekl, že jsou lepší než kluci,“ soudí Petr Leština. S trenéřinou to myslí vážně, a tak se svými svěřenci objíždí turnaje. „Beru to tak, že když mi bylo dáno, abych se to mohl naučit a něco umím, tak bych to měl předat zase dál,“ prohlašuje sympaticky mladý kouč.