Když jsem jako žák chodil v osmdesátých letech za deset korun podávat na prvoligová utkání ve volejbale míče, obdivoval jsem hru pánů Kopeta, Valacha, Pitnera, Jindry a spol. Českobudějovická Škodovka sice nepatřila mezi přední týmy, jako dnes Jihostroj, zápasy v Sokolovně na Sokolském ostrově však měly své kouzlo.
„Jasně, Škodovka těžko mohla konkurovat třeba Rudé hvězdě Praha, Dukle Liberec, Červené hvězdě Bratislava nebo VŠ Praha. To byla střediska vrcholového sportu, která stahovala ty nejlepší hráče a vytvářela jim nejlepší podmínky,“ vzpomíná na osmdesátá léta tehdejší nahrávač prvoligové Škodovky Jaroslav Kopet.
Přesto se Kopet spolu s kamarádem na smeči Pavlem Valachem dostal do nominace na olympiádu v Moskvě. V roce 1980 hry bojkotovaly USA a další západní státy, které dnes patří ke světové špičce, český tým přesto skončil neslavně. V Moskvě byl osmý.
„Ano, někteří soupeři chyběli, jenže volejbalovými velmocemi tenkrát byli Rusové, Bulhaři a ti samozřejmě v Moskvě nechyběli. Navíc jsme měli docela těžkou skupinu. Na začátku jsme vypadali velmi dobře, pak se nám to ale trochu zhroutilo a nedopadlo to zrovna nejlépe,“ vypráví nahrávač z jihu Čech.
Volejbalu na vrcholné úrovni se Jaroslav Kopet věnoval až do roku 1987, ani poté ho ale láska k tomuto sportu neopustila. S kamarády objížděli veteránské turnaje a byli velmi úspěšní.
Jako aktivní prvoligový hráč byl Kopet zaměstnancem státního podniku Škoda České Budějovice, který sídlil v Okružní ulici. Hráči ryzími profesionály nebyli. „Ve Škodovce jsem byl zaměstnaný jako výrobní dispečer, součástí pracovní doby ovšem byly také volejbalové tréninky a zápasy. Bylo to tak půl na půl. Po skončení aktivní kariéry jsem na stejné pozici pokračoval dál, akorát už to bylo na plný úvazek,“ říká bývalý volejbalista.
Když začala mít Škodovka problémy, přešel do soukromého sektoru. „Dělal jsem sádrokartony. Nebylo to na nějaké zbohatnutí, ale práce byla. Nyní už jsem v důchodu,“ říká šestašedesátiletý Jaroslav Kopet.
Stále navštěvuje extraligové zápasy Jihostroje a vnímá změny, jakými volejbal za dlouhá léta prošel. Hlavně se ale stále hýbe. „Chodím plavat, v zimě jezdím na běžky a v létě na kole,“ vypočítává své aktivity.
S partou bývalých spoluhráčů se schází pravidelně jednou za měsíc a diskutují u piva. Dříve kamarádi jezdili třeba na týden na kola nebo na lyže. „Dnes už to tak nejde, protože hodně kluků má vyměněné kyčle nebo kolena a už je to pro některé nebezpečné,“ přiznává Jaroslav Kopet.
S manželkou vychoval dceru a syna. „Kluk vyrůstal ve fotbalové škole v Grünwaldově ulici a pak hrál ještě nějakou dobu v Rakousku. Už toho ale nechal. Holka nesportuje vůbec,“ prozradí ještě bývalý volejbalista předtím, než zmizí v útrobách šaten českobudějovického krytého bazénu.
