Daniel Vondrák začínal s volejbalem ještě v tehdejší Škodě České Budějovice. "Volejbalové sny? Ani jsem je úplně neměl," usmívá se blokař, který pokračuje se sportem i po padesátce. V klubu Vltava České Budějovice hraje krajskou soutěž. "Nejdřív jsem kopal za Škodovku fotbal, to mě moc nebavilo, běhalo se jen kolem dokola. Nebylo to nic moc." Kudy vedla jeho cesta pod volejbalovou síť? "Volejbal hráli oba rodiče, ve třetí třídě základky jsem přešel k síti."

V osmdesátých letech minulého století si vybudoval vztah ke sportu, který mu vydržel dodnes. "Hrajeme," směje se. "Ve staré partě neustále plácáme krajský přebor." Pinkají do míče a po zápasech pitvají jednotlivé situace možná pečlivěji než profesionálové. Ne u videa, jako hráči Jihostroje, ale u piva.

Lékař na hokejovém stadionu. Lumír Mraček
Lumír Mraček ošetřoval dámu, která měla ve tváři otvor velikosti puku

Daniela Vondráka neuvidíte ve volejbalové Lize mistrů, ale na divadelním jevišti. A stojí to opravdu za to! Dubluje ve hře Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em) Petra Rychlého! "Pracovně mě to zaválo do divadla," vysvětluje. "Léta jsem dělal v polygrafickém průmyslu, je to obor, který úplně neprožívá renesanci, rozkvět ho asi nečeká, zakotvil jsem v divadle na oddělení marketingu a komunikace."

Odtud ale byla cesta na jeviště ještě docela dlouhá. A nečekaná. "Vypsán byl konkurz na dvojníka. Na obnovené představení Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em). Na dvojníka Petru Rychlému. Nikoho vhodného se nedařilo sehnat. Jednou jsem šel po chodbě, nesl jsem faktury do účtárny, viděl mě Jarda Kukrál, legenda Jihočeského divadla. Vyběhl ze dveří kanceláře a hned mě zpovídal." Ještě na chodbě zjišťoval výšku, velikost bot. "Všechno sedělo, tak řekl, že budu v létě na otáčku dělat dvojníka." Vondrák tehdy nabídku zvažoval, přislíbil souhlas, ale jen pod podmínkou, že nikoho jiného neseženou. Nesehnali. A bylo to. Z Vondráka fotbalisty, volejbalisty a polygrafa se stal herec! A to hned na jedné z nejvyhlášenějších českých scén. V Českém Krumlově před otáčivým hledištěm.

Představení je, kromě jiného, také docela solidním sportovním výkonem. "Ne pro dvojníka, ten tam tolik neběhá," vysvětluje Vondrák. "Pro Petra Rychlého to ale je opravdu fyzicky hodně náročné. Nalítá se na scéně neskutečně, běhá i ve chvílích, kdy to diváci nemají možnost sledovat. On se traktem zahrady přesouvá, pohybuje se za točnou, kde se převléká." Jindřich VIII, tedy Petr Rychlý, viděl Jindru, svého dvojníka, až na prvních zkouškách. "Téměř až na generálce. Bohužel, na rozdíl ode mě, všichni tu hru už uměli, někteří ji hráli třeba už i dvacet let. Já ji do té doby viděl jen na videu. V technickém záznamu."

Podoba přímo při představení je neskutečná. "Většina lidí se shoduje, že i pohybově si jsme s Petrem Rychlým docela podobní, při výměnách nás spousta lidí vůbec nerozeznala od sebe."

Daniel Vondrák si pobyt před publikem užíval plnými doušky, ale na hereckou kariéru se nevydá. "Určitě ne," říká rezolutně. "Na to už je v mém věku pozdě," prohlíží si čerstvý padesátník s pousmátím svůj vlastní rok narození. "Na to, abych se učil jinou profesi, už je opravdu pozdě," tvrdí. "Musím ale říct, že to pro mě byla perfektní zkušenost. Krásná. Nečekal jsem, že bych se mohl objevit před šesti stovkami diváků. Ti jsou za mnou, před sebou mám Petra Rychlého. Je to neskutečný zážitek."

Víte, co bylo pro Dana Vondráka nejtěžší ze všeho? Secvičit závěrečnou děkovačku. "To bylo úplně nejhorší," přikyvuje. "Uklonit se? Já vůbec nevím, jak se to dělá. Přeběhnout z křoví do křoví? To nějakým způsobem zvládnu, ale z uklánění před plnou točnou jsem vždy měl trauma. Stojím a nevím co s rukama při úklonu," směje se sportovec - herec.