„Moje pocity? Nezlobte se, já je nedokážu popsat. Jsem ještě plná radosti z bronzu,“ hlásila z Tel Avivu devatenáctiletá rodačka ze Svatého Jana nad Malší, která se nyní pere za Olomouc.

Jste první po Lukáši Krpálkovi. Když jsem jeho jméno vyslovil, na chvíli jste zmlkla.
A vy se divíte? Lukáš je pro každého českého judistu vzorem. Co dokázal, je vážně neuvěřitelné.

Chtěla byste být jako on?
A je to vůbec možné? Naše chvaty se nedají srovnávat, oba děláme jiné. Ale třeba fyzičkou. Je neuvěřitelné, jak dokáže i v prodloužení šlapat. To obdivuji. Třeba to taky jednou dokážu.

Jistě se znáte. Udělil vám někdy nějakou radu?
Radu přímo ne, během kempů se ale zdravíme a povídáme si. Spíš tak o životě, do juda se nepouštíme.

Váš trenér Jiří Štěpán hovoří v superlativech o vaší cílevědomosti. Možná v ní byste se mohla Krpálkovi vyrovnat.
Bez cíle by život neměl smysl. A jít si za ním beru jako povinnost. Vždycky chci vyhrát. Když prohrávám, říkám si, že raději umřu, než aby se to stalo. (směje se)

Prohrávat tedy ještě neumíte.
Vyrovnat se s porážkami bylo pro mě asi nejtěžší. Jenže loni bylo těch pátých míst dost. Každá prohra mě posunula blíž k cíli. Ale další už kvůli tomu přijít nemusí. (směje se)

Jak to jde dohromady půvabná, subtilní žena a judo?
Dobře, všechny moje soupeřky jsou přesně takové.

Setkáváte se od mužů s nějakými předsudky?
Snad ani ne. Občas jsou jen lidé překvapeni. Říkají, že na judo vůbec nevypadám.

Vadí vám něco na judu?
Snad modřiny, teď v zimě je to v pohodě, ale v létě jsou na holce zvláštní.

A co ono pověstné shazování váhy?
Většinou shazuji tak tři kila. A ta jdou dolů bez problémů.

V Tel Avivu se vám dařilo. Prohrála jste jen jeden zápas z pěti. Kacířská myšlenka: nešlo vyhrát všechny?
Šlo, udělala jsem ale jednu drobnou chybku a Němka ji okamžitě využila.

V čem je Martyna Traj-dosová lepší než vy?
Ona je dlouhá, pere se zleva a já doprava. Nestíhala jsem srazit její úchop. Jednou jsem zkusila chvat. A jak jsem ho povolila, obešla mě a vyhrála. Jestli je ale lepší, to nevím, příště bych si na ní věřila. Vždycky si věřím.

Tak jako v zápase o bronz s Brazilkou Aléxií Castilhosovou?
Zatím jsem se s ní prala jen jednou. Není to lehká soupeřka, ale ani mimo moje možnosti.

Dostala jste ji na lopatky. Takové vítězství asi chutná nejsladčeji.
Byla jsem úplně nejvíc šťastná, že se mi jí podařilo hodit. Ale bála jsem se, jak bude situace posouzena. Aby neskončila jenom vazary. Naštěstí z toho byl ippon a už se dál nepokračovalo.

Přišly nějaké gratulace? Která z nich byla nejdůležitější?
Gratulací byla spousta. Vážím se všech stejně. Je milé, když si na vás někdo vzpomene a najde čas vám napsat.

Co vás nyní čeká?
Kemp v Tel Avivu, pak další v Bratislavě, a hurá na grandslam do Paříže.

V Paříži už bude elita. Čeho tam můžete dosáhnout?
V takové konkurenci je pro mě úspěch každé vítězství.

Vaším snem je prý olympiáda. Která?
Jednoznačně myslím na dvě Paříž 2024 a Los Angeles 2028. Nepohrdla bych ale ani Tokiem. (směje se)

Je to reálné?
Je, chtělo by to ale ještě pár úspěchů. Nějaké sedmé místo na grandslamu by se mi hodilo, stejně tak další medaile z Grand Prix.

Očima trenéra

Jiří Štěpán - Judo Olomouc

„Renatu znám pět let, hned mě zaujala svým citem pro pohyb. Její hlavní devízou je cílevědomost. Snese tvrdý trénink. Chápe, že bez něj nepřijde úspěch. Měla by se uvolnit. Je technicky dobře vybavená, jak je ale zatuhlá, tak dává soupeřce šanci ji přečíst. Někdy má pocit, že jí křivdím. Zase je schopná uznat chybu. Jejím snem je bojovat na olympiádě o medaile. Věřím, že to dokáže.“