V létě roku 1993 založil tehdejší Sportovní centrum zdravotně postižených někdejší mistr Československa v zápase řecko-římském Jiří Smékal, který se do jihočeské metropole přistěhoval i s rodinou z Ostravy.

Původně se zajímal o možnosti trénování právě zápasu. „Problém byl, že v Českých Budějovicích chybělo zázemí pro tento nejstarší olympijský sport. Často jsem ale potkával na ulici mladé lidi s různými hendikepy. Ptal jsem se jich, jestli by chtěli sportovat a jestli mají vůbec kde,“ vypráví Jiří Smékal, jak brzy po sametové revoluci přišel na myšlenku vybudovat v jižních Čechách Centrum pro zdravotně postižené sportovce.

Zpočátku se věnoval spíše několika jednotlivcům. Trénovalo se na hřišti Domu dětí a mládeže na Vltavském nábřeží, kde však chybělo bezbariérové sociální zázemí. To ovšem sportovcům nebránilo, aby začali sbírat první úspěchy z domácích soutěží. Republikovými mistrovskými tituly se mohli pyšnit atleti a také vozíčkáři, kteří závodili v rybolovné technice.

„To mě nastartovalo, abych v areálu, kde jsme se připravovali na závody, vybudoval alespoň provizorní zázemí vhodné pro naší činnost,“ vzpomíná Smékal.

To se povedlo a o necelé dva roky později stála na Lannově loděnici nevelká tělocvična, ve které mohli sportovci s hendikepem trénovat za jakéhokoliv počasí v každém ročním období. Kromě sportovců s tělesným hendikepem začali Centrum navštěvovat také děti se zrakovým postižením. To vše se pozitivně odráželo na zlepšující se výkonnosti sportovců, kteří se začínali postupně prosazovat i na mezinárodním poli.

V roce 2000 už atleti českobudějovického Centra poprvé úspěšně reprezentovali na paralympiádě v Sydney.

Úspěchy Centra zdravotně postižených se dostávaly do podvědomí veřejnosti a zájem lidí s postižením o sportování rostl. Prioritou už nebyla pouze atletika, rozvíjely se i další disciplíny. Zdravotně postižení začínali vzpírat, hrát sledgehokej, jezdit na handbikách, střílet ze vzduchové pistole, veslovat nebo se jen tak udržovat v kondici.

„Nemohu zapomenout na dvanáct ročníků tanečních a pěveckých přehlídek v kulturním domě Vltava, které jsme s radostí pořádali pro handicapované z celé republiky. Přehlídek se s nadšením zúčastňoval i náš integrovaný taneční oddíl, kde v tanečním páru tančily zrakově postižené děti se zdravými,“ dokumentuje Jiří Smékal, že v Centru nenalézali zábavu pouze sportovci.

Centrum zdravotně postižených se stalo pořadatelem republikových závodů v atletice, vzpírání, veslování a nová víceúčelová bezbariérová hala, která byla u řeky Vltavy dobudována v roce 2005, dokonce hostila třikrát mistrovství světa v silovém trojboji a jednou mistrovství Evropy.

„S úlevou vzpomínám, jak mi spadl kámen ze srdce, když se hala zprovoznila a splatila se celá její výstavba. Těší mě, že u nás mohou sportovat lidé všech věkových kategorií s postižením i bez. Spoustě cvičenců se zlepšil zdravotní stav, někteří z nich se stali reprezentanty ve svých disciplínách a světovými rekordmany. Těm ostatním se alespoň změnil život k lepšímu,“ přemýšlí ředitel 1. Centra zdravotně postižených jižních Čech, jak se mu podařilo během třiceti let naplnit jeho vize.

Na vavřínech však Jiří Smékal rozhodně neusíná a i ve svých osmašedesáti letech má díky svému nadšení chuť posouvat centrum pro zdravotně postižené dál.

„Vylepšovat se může cokoliv, ale vždy záleží na financích. Mrzí mě, že sportovci se zrakovým hendikepem nemají zařazený benchpress na paralympijských hrách, jako je tomu už u tělesně postižených vzpěračů. To se mi bohužel ve světové federaci nepodařilo zatím prosadit,“ nastínil Smékal, co je pro něho další výzvou.