Jeho život stránky našeho listu mapovaly nesčetnými články. V roce 1975 například pod titulkem Glajcha stavbyvedoucího Cibocha vzpomínal na své začátky kluka z píseckého předměstí, nejmladšího z party, který ale kdokoho porážel, kdykoliv šlo o házení kamenů nebo dlažebních kostek. Hrál fotbal, hokej, házenou, pingpong, tenis s dřevěnou pálkou, zápasil, běhal na lyžích…

Sport doopravdy

K opravdové atletice čuchl až ve svých sedmnácti letech pod vedením Karla Jiravy. Vypomáhal oddílu, kde bylo třeba – v Soběslavi vzal poprvé do ruky tyč a skočil tři metry, v utkání proti VŠ Praha vyhrál chůzi, stal se přeborníkem kraje v hodu kladivem a v desetiboji… Koncem padesátých let skočil do dálky 583 a o tyči 321. V roce 1953 vytvořil krajský rekord v hodu oštěpem výkonem 56,57 metru a o 19 let později to dotáhl až na 59,20. Myslel na šedesátku, ale den před Vánocemi si při tradičním fotbálku u Bagru zlomil nohu…

Souběžně se pustil také do kanoistiky. Asi tak od šedesátého roku neprohrál na krajských přeborech ani závod. Stanovil si velký cíl, olympiádu v Tokiu 1964, dřel, medaile mu ale unikaly o centimetry a nejel.

Splnil si sen

Sen o medailích ale nevzdal. Zvolil si vytrvalostní kanoistiku a v roce 1974 získal stříbrnou z mistrovství ČSR – 39 kilometrů na Slapech upádloval za 3:13 hodiny. Kamarádům tehdy povídal: Kluci, já to příští rok musím vyhrát! Cítil, že by v záběru přitáhl víc. Pádlo tedy kousek prodloužil a lupen zvětšil o deset centimerů čtverečních. Rok nato měl první titul…

Nepustilo ho to. V roce 1999 vyhrál mistrovství světa veteránů v Györu a rok nato v Kanadě titul obhájil.

Krajským novinám se pořád staral o témata. V roce 1982, pět měsíců před padesátými narozeninami, vydřel bronz v mistrovství ČSSR ve vytrvalostní kanoistice. V tréninku na to například pádloval z Karláku proti proudu Vltavy a jednou tak dorazil až do Černého Kříže. Doma dřel třífázově, za hodinku a půl si pak na kole přidal okruh přes Velešín a Český Krumlov a večer třeba ještě hodinu posiloval ramena… Ve jménu zdravé stravy snědl za rok například čtrnáct kilo medu. Novinám pak utrousil trochu své filozofie: “Člověk má od přírody svaly, tak s nimi musí něco dělat, přiměřeně jimi pohybovat, aby si udržel zdraví a oddálil stáří. Chce to jen nebát se unavit, trošku se vysílit, vyhnat z těla potem nezdravé látky…”
Vyháněl je i “vylomeninami” – v polovině osmdesátých let zdolal nonstop 129,7 km a 30 jezů po Lužnici ze Suchdola za 12:53 hodiny. Čekali jsme na něho u mostu přes Nežárku. Přijel obsypaný komáry – nezabil jediného z těch stovek, které ho cestou obsypaly a vysávaly – neměl volné ruce, když v nich držel pádlo… Polévku, kterou mu podával syn, snědl v kleče v lodi; kdyby vystoupil, už by se prý do závodní polohy nesložil…

Jak bilancoval

13. února 2013 jsme mu pod titulkem Sláva (mu, on) je pašák blahopřáli k osmdesátinám. Když jsme se ptali, co by k jubileu ze svého života “bilančně” vyzdvihl, mluvil o práci, o povolání stavaře. A jen občas mu do toho “uklouzlo” něco sportovního, třeba že jednou vylezl k údržbě na 120 metrů vysoký komín za devět minut a na 160metrový za jedenáct…

V přehledech byl ostatně nepřekonatelný. Poznámky, postřehy, výkony si zaznamenával. Za to, že je tak fit, prý vděčí kozímu mléku, které pil do dvanácti let, ovoci, zelenině, nekouření a nepití, a umění odpočívat…

Zážitky dával k lepšímu také na setkáních budějovických atletů 50. a 70. let, na jejichž organizaci se podílel. V roce 2018 “nezapřel ani na srazu svou neskutečnou činorodost”, psali jsme v roce 2018 o tom, jak obcházel přítomné s petiční listinou za záchranu budějovické haly, “nedbaje pochybovačů, že on v ní přece nebude házet oštěpem ani pádlovat…” Přiznával, že si zapádluje už jen někdy na chatě, ale trénuje pořád nějaké mladé, teď třeba mistra republiky vstoje na prkně. On sám na tom prý ještě neujel ani metr. „Ale letos se na to chystám!“ prohlásil rozhodně.

Už to nestihne. Od minulého léta přišly těžkosti, nemohl ani chodit, ale ještě minulé úterý jezdil autem. V neděli za ním přišli domů rafťáci, které trénoval, pomohli mu uklidit a navečer se rozloučili. V deset hodin zavolal synovi do Prahy, že mu není dobře. “Pořád se snažil, jako celý život všechno lámal vůlí, do poslední chvíle bojoval… Prý se ještě podívá na televizi,” vyprávěl nám jeho junior. Řekl mu, aby na sebe dával pozor, že mu ráno zavolá… Jenže to už byl táta mrtev.

V neděli odpoledne s parťou rafťáků.V neděli odpoledne s parťou rafťáků.Zdroj: Deník/Roman Plzák

Jeho atletickým vrstevníkům a dalším kamarádům už zbyly jen vzpomínky. “Když jsem přišel na stadion do Slavoje jako žáček, skákal Sláva tyčku, která byla bambusová,” řekl v úterý kreslíř Jan Schinko. Koulař a vzpěračský olympionik Petr Pavlásek připomněl: “ Když jsem začínal v Týně jezdit na kánoi, tak Sláva byl můj vzor, doslova bůh! Bude nám všem chybět.” A Zdeněk Váňa, výborný budějovický sprintér a pak také mimo jiné trenér světových rekordmanů a olympijských vítězů Tomáše Dvořáka a Zdeňka Šebrleho, dodává: “Byl to můj kamarád. Měl jsem ho rád. Co ale naděláme…”

Dragon boat team, parta, která Slávu v neděli navštívila, informovala o jeho smrti na facebooku mj. slovy: “Sláva nikdy neřešil jen sport. Zajímal se i o naší školu, práci a rodinu. Byl kamarádský, čestný a vždy nadšený a zapálený pro věc. Byl mnohem víc než jen PAN TRENÉR!”

Na snímcích je Slavomír Ciboch na srazu bývalých atletů v roce 2018 a na posledním obrázku z nedělního odpoledne s partou rafťáků (foto Roman Plzák).

Nezapomeneme!