Teď si užívá. Včera si zajezdil v kopcích na kole a za chvíli jde plavat, což u něho znamená, že usilovně, že se nebude koupat (naplaval 1200 metrů). Regeneruje. Nemá už žádné školní starosti, a do nedávna ani existenční. A co že dělá? "Sportuju," říká s úsměvem. Není přitom fotbalista ani hokejista. Je "jenom" atlet.

Ještě nedávno pobíral plat sportovního centra ministerstva obrany, v březnu mu odchodem od střediskového trenéra zpět k trenérovi Tomášovi Najbrtovi (58) smlouva skončila a zatím ho financují hlavně rodiče, u kterých žije: "Nemusím nic řešit, domácí pohoda, mám zde zázemí, klid…," glosuje. Ví, že atletika není "prací do důchodu", chtěl by se jednou věnovat strojařině - maturoval na na Střední odborné škole strojní. Zatím mu to ale běhá, a "laso" mu teď po sezoně hodilo další středisko, tentokrát Centrum sportu ministerstva vnitra. Protože tam ale nesouhlasili s požadavkem, aby se část jeho přípravy odehrávala v Českých Budějovicích, nedohodli se. "Chtěli jsme polovinu tréninků absolvovat zde na Sokole jako doposud a druhou polovinu týdne strávit v Praze, kde jsou podmínky na trénink přece jen lepší,“ vysvětluje Najbrt.

Cesta vzhůru

Tihle dva se poprvé potkali v roce 2012, kdy Jirkův talent "odhalil" ve sportovním kroužku učitel základky v Kaplici Vladimír Kratochvíl a poslal ho rovnou k atletům Sokola. "Ze začátku to trošku flákal, ale potenciál jsem v něm viděl; byl jen trošku náchylnější na zranění, museli jsme opatrně," říká Tomáš Najbrt, který ho vede dodnes.

Ten první rok v březnu dovedl vytáhlého kluka (aktuálně měří přes 190 cm) k halovému stříbru z mistrovství ČR žáků na 150 metrů a časům 7.39 – 17.34 – 23.60 a 36.58. Kontinuálně se zlepšovali (ten plurál v jejich případě prý fakt sedí!), až v roce 2016 došlo k první "zápletce". Po dobré hale (český juniorský rekord 21.22) je přemluvil na hostování do extraligy AK Olomouc, se skvělými sprintéry Volkem a Záleským, ale nakonec za ně neběžel ani jednou. "Jirka se na soustředění mládežnické reprezentace v dubnu ve Španělsku zranil," říká trenér. A na nějakou dobu "zmizel". Od února první závody absolvoval toho roku až v září v Jablonci, a hned zase ve formě (21,40).

V následujícím roce 2017 se mu podařilo vylepšit vlastní halový národní rekord (21.18), v létě zahájil výborným větrným 20.97, probojoval se na juniorské Mistrovství Evropy a sezonu končil výkony 21.16 – 47.80. Společně s ostatními sprintery tréninkové skupiny Tomáše Najbrta Matoušem Boudným, Filipem Bártou a Tomášem Němejcem zaběhli český juniorský rekord na 4x100 m (41.37).

Pražské volání

Přišel velký zájem trenéra Dalibora Kupky o příchod do jeho tréninkové skupiny ve sportovním středisku Ministerstva obrany a vznikla druhá „zápletka“. Jirka trénoval v Praze na Dukle, ta se ale nějak neměla k uhrazení tabulkového výchovného a přestup do klubu se nakonec "nekonal". V armádním středisku nicméně zůstal, první rok ale závodil za českobudějovický oddíl a až ve druhém roce pražského období hostoval za Duklu v extralize. "Byl jsem v Praze rád, pro ,kluka z vesnice´ to byla šance, podmínky výborné, tréninkové prostory, regenerace, soustředění v Africe, na Kanárech…, ale to jediné, co nevycházelo, bylo zlepšování se, také jsem byl často zraněný," říká Jiří. Setkal se tam s hvězdným Maslákem, o sedm let starším. "Profesionální sportovec, atlet, a že bych s ním někdy mohl trénovat, bylo pro mne nepředstavitelné, sen. Trošku jsem se toho i bál, přicházel jsem z Budějovic, ale sedli jsme si dobře, jsme dál v kontaktu…" Jako soupeři se ale mockrát zatím nepotkali, v roce 2016 ho Maslák porazil v mistrovství ČR v hale na 200 m, letos na Odložilově memoriálu, ještě snad asi další dva závody, ale jinak se míjejí.

Zase doma!

V domovském kraji mu v posledních letech vyrostli kvalitní soupeři. Na 100 metrů vévodili v kraji od roku 2015 oddíloví kolegové Habrda, Bárta, poslední dva roky Tomáš Němejc i na dvoustovce… Ten byl loni šestý na mistrovství Evropy juniorů, druhý v mistrovství ČR do 22 let, předtím v hale třetí v mužích, ví, jak se chodí na stupně vítězů. Letos ho zabrzdilo zranění, ale zase se k Jirkovi Polákovi vrátil. Jeho letošní suverenita ho možná trošku kupodivu "nedemoralizovala". "Byl jsem hrozně rád, když znovu začali spolu trénovat, ve dvou se to lépe táhne," poznamenává Najbrt. "Do května měli zhruba stejné výkony, pak Tomáše začal zlobit nárt jako důsledek tréninku na asfaltu v době karantény. Řekl bych, že ho konkurence přímo v tréninkové skupině žene dopředu. Když se svého času rozpadla, myslím, že zvažoval i odchod jinam, studuje teď v Plzni, ale požádal, abych ho trénoval dál…"

Také atletika je čím dál "vědečtější", o sportovce se starají týmy odborníků. "U nás podmínky nejsou tak dobré jako v Praze, hlavně přes zimu – je tu hodně sportovců, ale málo sportovišť… Trénujeme jednodušeji, co můžeme," krčí rameny Najbrt. V Praze mají k dispozici všechny regenerační prostředky od sauny po vířivky, teď je jejich opatřování hlavně na Jirkově rodině. Terapeutku si jeho svěřenec našel doma v Kaplici, jedenkrát týdně dochází k Lídě Lattnerové.

K letům svého pražského výkonnostního ustrnutí říká: "Nemyslím, že to bylo úplně hodně špatné, motivaci k další tréninkové práci jsem měl dál a jak jsem byl zvyklý být pořád na vrcholu, tak jsem se s tím nechtěl smířit, už jsem nevěděl, co dál, a tak jsem hledal pomoc i u sportovního psychologa…"

Tu hlavní ale nakonec našel u svého stálého trenéra. Vrátil se po dvou a půl letech letos v březnu. "Oproti Praze jsme začali trénovat o hodně míň," rozvažuje kořeny letošního prudkého růstu výkonnosti svého svěřence Tomáš Najbrt. "Tam to bylo hodně o síle, my posilujeme jedenkrát za tři týdny. Jirka k nám přišel hodně ,osvalený´, ale neběželo mu to. Všechna ta kila s sebou tahal, tak jsme vyřadili posilování stehen a začali více posilovat kotníky, zařadili jsme odrazová cvičení na jejich posílení. Záměr se podařil, znovu získal švih, který míval dřív. Opět to začalo ,žrát metry´…" A Jirka dodává: "Proti těm pražským mě tady trenér dobře zná, ví, jak na mne, navíc jsem shodil snad pět, šest kilogramů…"

Ta "jeho"…

Jeho "zlatou" disciplínou je dvoustovka. Proč zrovna ta? - "Sedí mi, baví mě využít postavu, dlouhé nohy – na stovku nikdy asi excelentní nebudu. Na nejkratší šedesátce rozhodně nepatřím k nejlepším, ostatně podobně jako Bolt, ke kterému mě trenér někdy přirovnává - podobná postava, podobný způsob běhu," poukazuje s úsměvem na problém rozkmitání dlouhých nohou po startu… Čtvrtka podle něho bolí, je hrozně dlouhá, ale do budoucna si ji jako hlavní svou disciplínu dovede představit ("Ne že bych ale chtěl!") – taky proto, že se běhá v hale a dvoustovka ne. Na větších mezinárodních akcích tam vidí větší šanci uspět, i proto, že opravdové hvězdy halu vynechávají… Dvoustovka, ve které letos vede tabulky ČR, je tedy "tou jeho".

Také Tomáš Najbrt se čtyřstovkou u Jiřího prozatím nepočítá, ale do budoucna si myslí, že by se na tom dalo pracovat. "Pokud bude ,mít hlavu´ na zvládnutí toho trápení v závodě i v tréninku," dodává. K jeho ambicím v nadcházející halové sezoně krčí rameny: "Nevím – uvědomuji si, že jeho letošní výsledky jsou pro nás ve velké míře zavazující, bude to obtížné na tyto výkony navázat, chceme ještě běhat líp, ale hala je koneckonců jen přípravou na léto," říká.

A je čas na poslední dotazy. Co ti, Jirko, atletika dala, je ve statistikách. O co tě ale připravuje? - Zamýšlí se: "Každý člověk to má postavené jinak, ale já mám názor, že něco vždycky obětovat musíš. Já svůj život zvládám vážením toho, co je v něm pro mne důležitější – tedy že nemohu vyrazit s přáteli, kdykoliv si oni pomyslí, já si musím věci promyslet pár dní dopředu. Širší sociální komunikaci to možná trochu omezuje, ale ta mezi atlety to nahrazuje…"

A pane trenére, čím vás práce s Jirkou obohacuje? - Tomáš Najbrt předesílá, že začne zeširoka: "Ve své práci zastávám stanovisko, že není důležité trénovat hodně, ale tak, aby byly výsledky. V porovnání i s kolegy mám pocit, že trénujeme méně. U Jirky jsem si ověřil, že ta moje cesta funguje, že může být správná. Tím mne obohatil…"

Držme jim palce!

Foto Deník/osobní archiv Jiřího Poláka