Řemeslný fortel prachatického řezníka mohli o uplynulém víkendu obdivovat i lidé v Českých Budějovicích, kde s kolegou Karlem Havrdou připravovali v historickém domě U Beránka tradiční zabijačku.

Ve městě je zabijačka událost

„Tady se na zabijačku všichni těší, protože ve městě si ji lidé užijí zřídka. Také musíme počítat s více strávníky než při klasické zabijačce na vesnici a připravit jim více dobrot,“ uvedl Stanislav Böhm.


Takže zatímco z průměrného zhruba stopadesátikilogramového prasete dokáže řezník udělat čtyřicet jelit, stejný počet jitrnic a tři tlačenky, na dvorku U Beránka stihli dva řezníci se svými pomocníky vyrobit patnáct set jelit a jitrnic, dvacet osm tlačenek a sto litrů polévky prdelačky. Několik stovek návštěvníků si tam však smlslo i na ovaru, voňavých kotletách či řízném guláši.


Přitom samotný řezník začíná každý svůj zabijačkový den sladkou snídaní, při níž si rád pochutná na domácí bábovce s hrnkem bílé kávy. V sedm hodin už je na pozvané adrese a začíná se zabijačkou, kterou dělá zhruba padesátkrát ročně, většinou u stálých štamgastů ve vsích na celém Prachaticku.
„Porážku moc rád nemám, ale výroba mě odjakživa baví. Rád dělám nejen zabijačkové speciality, ale i uzeniny, klobásy a další masné produkty. To je moje specialita,“ svěřil se vysoký muž s brýlemi.


Ačkoli jeho dětským snem bylo stát se kuchařem, nakonec neunikl rodovému řemeslu. Řezničinou se živili oba jeho rodiče a otec rozhodl, že dva synové budou v této tradici pokračovat.


Kuchařinu si tak Stanislav Böhm pořádně užil jenom dva roky na vojně, kde celou dobu sloužil v kuchyni. „Ale při své práci jsem se taky dostal do výroben, vařil jsem guláše a při zabijačkách musím také ochutnávat a kořenit,“ podotkl zkušený dvaašedesátiletý řezník.
Vlastního vepře nikdy neměl, ale léta jezdil porážet prase ke své tchyni do Sepekova na Písecku.


„Tchyně stihla každý rok vykrmit dvě prasata. Zajímavé na tom je, že sama jitrnici, jelito nebo ovar či guláš nejedla. Měla ráda jen kotlety na řízky a uzené. Ale na zabijačkové dobroty nás bylo dost – tchán, švagr, naše rodina, takže prase se vždycky rychle rozběhlo,“ vzpomíná s úsměvem šumavský řezník.

Za léta práce už lze srovnávat

Ve své bohaté praxi může srovnávat práci ve výrobně v Jednotě, zkušenosti řezníka v pojízdných prodejnách s masem, práci ve vimperských jatkách i sedmiletou praxi ve výrobně v německém Neuhausu. Už nikdy v životě se nenadřel víc než při svém tříletém učení v Plzni, kde dostávali učni denně téměř nelidsky zabrat. Naopak rád vzpomíná na moderní výrobu i dobré pracovní vztahy v německé masně.


„Do Německa jsem se dostal náhodou, německy jsem ne〜uměl ani slovo. Fakt je, že za celou dobu jsem se tam německy nenaučil, naopak jsme učili německé řezníky česky. Ale blíž to fakt nebudu komentovat,“ říká s lišáckým úsměvem.


Dnes už je v penzi, ale moc volného času nemá. Když není na zabijačce, většinou se s manželkou věnuje svým pěti vnoučatům nebo vyrazí na ryby, jednou ročně do rybářské mekky Norska. Mrzí ho jen, že se mladí řezníci k domácím zabijačkám nemají.


„Po Šumavě chodíme jen tři staří chlapi, mladí k tomu nejsou. Většinou dělají v Německu, vydělají dost peněz a o víkendovou fušku ve vsích za několik stokorun nestojí. Myslím však, že s tím, jak se maso zdražuje a lidi se vracejí k vlastnímu chovu, budou kluci donuceni dělat i doma,“ předpokládá Stanislav Böhm.