„Zavřeli nás třikrát čtyřikrát? Už ani nevím. Žiju v nekončícím lockdownu. Zprávy už ani nesleduju, abych neupadla do deprese,“ říká žena.

Přesto se snaží pořád vymýšlet něco nového. „Místo brečení teď například připravujeme otevření venkovní zahrádky, až nám to vláda povolí. Apatii si nemůžu dovolit, abych nestáhla všechny okolo. Zaměstnávám padesát lidí. Nechci, aby šli na pracák. Stejně jako já mají děti, půjčky, závazky. Ode mě očekávají, že jim v této době dodám energii,“ povídá Kmenta.

Firma v židovské čtvrti v Třebíči provozuje bar. Momentálně funguje pouze jako obchod s whisky.
Nechte zrát peníze v sudu: třebíčská firma láká na investice do whisky

Od vlády jí chybí krizová strategie. „Reagují ze dne na den a nutí tak žít i nás. Pravidla jsou chaotická,“ vadí ženě, že mnohdy neví, co přijde zítra.

Nedávno se v kadeřnictví chystali na znovuzahájení provozu salonu. „Sešli jsme se tam v neděli na generální úklid a věřili, že v pondělí otevřeme. V sedm hodin jsme se dozvěděli, že to stopli,“ popisuje.

Úspory rozpustila už na jaře

Když salon mohli otevřít naposledy, byly dny, kdy kadeřnice pracovaly téměř až do půlnoci. „Tušili jsme, že nás zase zavřou. A stalo se,“ vzpomíná.

Ženy jim volají, aby je kadeřnice přišly ostříhat domů. „To holkám nemůžu nakázat a v této době ani nechci. Je tak možné, že o některé zákaznice přijdeme. Zájemcům připravujeme alespoň barvy na vlasy. Není lehké upravit si je doma. Také se stříhám sama a někdy to dopadá špatně,“ usmívá se.

Majitel firmy Grattis Dušan Svěrák
Deratizér z Michálkovic se řídí heslem čtyř D. Děsí se jich potkani i štěnice

Rozumným ani přísným opatřením se nebrání, problém má s různě nastaveným metrem. „V tramvaji lidé sedí za sebou. Proč nemůžeme fungovat nějak i my? Klidně zase s povinnou ochranou, jakou jsou třeba štíty, a v kavárně s omezenou kapacitou,“ uvádí Kmenta.

Už na jaře rychle rozpustila veškeré úspory ve výplatách, nájmech, energiích a odvodech státu. Pak si musela vzít půjčky. Letní rozvolnění podle ní jen stěží pokrylo jarní ztráty. „Nadechli jsme se, ale už nestihli vydechnout. Současná dvacetiprocentní kompenzace a padesát procent na nájem nestačí. Za rok jsem ve ztrátě milionů,“ počítá.

Jak říká, nyní provozy drží nad vodou přeléváním střídavě peněz z kompenzací a úvěru. „Ubytování dotuju, na hostel mi nikdo nic nedal. Jsem v nájmu a dům není zkolaudovaný. Ale nechci nic opustit. Stále věřím, že vydržíme, než se to vrátí k normálu. Pomáhají mi i naši stálí zákazníci, kteří si do okénka přicházejí pro kávu a sušenky z naší sušenkárny,“ je za ně ráda.