Když major Marek Sedláček, velitel Hasičské záchranné stanice v Táboře, působil v Českém Švýcarsku poprvé (1. turnus od 27. do 29. července), měl na starosti organizaci činnosti 40 hasičů a 15 kusů techniky (cisternové automobilové stříkačky a automobilové žebříky), během druhého působení (2. turnus od 4. do 8. srpna) už to bylo 100 až 150 hasičů a 30 až 40 kusů techniky. Exkluzivně pro Deník zavzpomínal na chvíle, které tam s jihočeským odřadem zažil.
Přiblížíte úvodem, jak dlouho pracujete u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje a na jakých pozicích?
U profesionálních hasičů příští rok v únoru budu 25 let. Začínal jsem jako hasič, pak jsem se stal velitelem družstva, následovala funkce velitele čety a v současnosti jsem velitel táborské centrální požární stanice.
Major Marek Sedláček, velitel Hasičské záchranné stanice v Táboře.Kdy jeli do Českého Švýcarska hasiči z jihu Čech pod vaším velením a kolik jich bylo?
Poprvé jsme jeli v noci ve středu 27. července, už na 7. ráno, to jsme již byli na místě v Hřensku připraveni k zásahu, jako střídání hasičů a prostředků, kteří tam zasahovali od začátku. V našem odřadu cestovalo 11 hasičů z Tábora a Českých Budějovic. Náš odřad tvořil tzv. segment (dva kusy cisternových automobilových stříkaček, dopravní automobily a velitelský vůz).
V jakém stavu byl požár, když jste dorazili? Jaké byly vaše úkoly?
Požár stále nebyl lokalizován a šířil se. Převzali jsme tzv. bojový úsek jedna, naším prvořadým úkolem bylo bránit šíření požáru a zamezit jeho rozšíření na obytné budovy v Hřensku. Ta oblast je charakteristická skalami, požár se v té době dostával na jejich hranu, bylo tam velké riziko, že hořící materiál bude padat na střechy. Bránili jsme tak především šíření požáru na hranu skalního masivu za pomoci výškové techniky.
V Hřensku začalo hořet 24. července, likvidace trvala 20 dní, požár se rozšířil na plochu 1050 hektarů a stal se tak největším požárem v přírodě v historii České republiky. Například piloti armádních vrtulníků při zásahu v Českém Švýcarsku zalili oheň téměř čtyřmi miliony litrů vody a nalétali asi 226 letových hodin.
S kým vším bylo nutné spolupracovat?
Kromě dobrovolných a profesionálních hasičů z Ústeckého kraje, to byly odřady hasičů Moravskoslezského, Olomouckého a Středočeského kraje včetně hlavního města Prahy, také piloti policejních a armádních vrtulníků. Nejužší spolupráce byla s polskými letci a jejich Black Hawkem, kteří prováděli hašení plamenného hoření v nepřístupném terénu (mimo dosah pozemních sil) přímo v Hřenském údolí. Šlo o to koordinovat jejich činnost s pozemními silami. Pokud se objevilo plamenné hoření mimo dosah výškové techniky a terén byl nepřístupný, ohnisko bylo zaměřeno (GPS souřadnice) a na místo byla povolána letecká technika.
Jak vypadala organizace práce na místě?
Velitel zásahu oblast rozdělil na sektory a úseky, každý sektor a úsek dostal svého velitele. Ten se svou jednotkou prováděl průzkum a hasební práce. Velitel zásahu a štáb velitele zásahu připravovali strategii zásahu, analyzovali stávající činnost a vydávali úkoly, jejich plnění pak zajišťovali na daném území velitelé sektorů a úseků. Ti pak na místě řešili průzkum, nasazení sil a potřebu dalších sil a prostředků. Bylo nutné zajistit řadu hasičů se speciálním výcvikem (hasiče vyškolené pro práci ve výšce, hasiče vycvičené pro rizikové kácení stromů) a řadu technických prostředků (zejména kilometry hadic, desítky rozdělovačů a proudnic, lan atd.). No a ze všeho nejdůležitější bylo zajistit vodu, a to zejména prostřednictvím kyvadlové dopravy pomocí cisteren a dopravním vedením pomocí čerpadel.
V třídenních intervalech jsem se střídal na našem sektoru ještě se dvěma jihočeskými veliteli Ondřejem Mrázem z Budějovic a Jiřím Chmelem z Krajského ředitelství HZS JčK.
Major Marek Sedláček v Hřensku
Denně odbavil cca 200 hovorů, za tři dny nachodil cca 80 kilometrů (krokoměr v hodinkách).
V prvním turnusu velel 40 hasičům, v druhém turnusu 100 až 150 mužům.
V prvním turnusu měl na starosti 15 kusů techniky (z toho 4 ks výškové), v druhém už 30 až 40 kusů (převládaly cisternové stříkačky k přepravě vody).
Kde vás ubytovali a jak se o vás starali?
Dostali jsme odpovídající zázemí. Bydleli jsme v penzionu, který byl v té době pro veřejnost uzavřený. Jeho majitelé umožnili ubytování celé jednotky, za což jim moc děkujeme. V podstatě tam vznikla taková druhá provizorní stanice.
Díky organizaci a dobrovolníkům o nás bylo perfektně postaráno i z hlediska stravy, naši příslušníci pak mohli podávat odpovídající výkony. Vařili nejen pro nás, ale pro všechny zasahující složky IZS. Děkujeme moc za takovéto zázemí.
Jak byste zhodnotil tuto mimořádnou událost?
Z profesního hlediska šlo o nejrozsáhlejší požár, který jsem zažil. Soustředilo se tam obrovské množství sil a prostředků. Bylo to nesmírně náročné na logistiku. Nikdy jsem nezažil tak rozsáhlou a úzkou spolupráci s leteckou podporou. Zásah mě profesně obohatil o cenné zkušenosti a zjistil jsem, že dokáži fungovat po určitou dobu i s minimálním množstvím spánku.
Dá se to vůbec srovnávat s nějakým požárem na jihu Čech?
Zažil jsem rozsáhlý lesní požár v Nových Hradech, kde se také provádělo letecké hašení. Ale Hřensko je specifické právě kopci, skalami, prudkými svahy. U nás je poměrně lepší dostupnost pro pozemní jednotky, v tom byl obrovský rozdíl. Hasiči v Hřensku na skalách a prudkých svazích museli vážit každý svůj krok, aby minimalizovali riziko úrazu.
Jak byl velký váš hasební prostor?
V prvním turnusu šlo o úsek přímo v Hřensku a cestě na Mezní Louky, cca dva kilometry dlouhá obranná linie. V druhém turnusu, kdy místo zásahu bylo rozděleno na sektory, měl náš úsek plochu 200 hektarů (pozn. redakce pro srovnání se uvádí, že plocha náměstí Přemysla Otakara II. v Budějovických má rozlohu cca hektar).
Hasební sektory České Švýcarsko.
Jak to vypadalo na místě, když jste byl nasazen podruhé? Lze turnusy porovnat?
Při druhém turnusu se plochu požáru v důsledků hasebních prací dařilo zmenšovat, dá se říct, že jsme vývoj postupně zvrátili na naši stranu. Voda byla nad zlato, déšť, který si všichni přáli, prostě nepřišel. Nejdůležitější bylo zajistit nepřetržitou dodávku vody. Nejnáročnější pro hasiče bylo dohašování prohořívající hrabanky na strmých svazích a ve skalním terénu. Hasič zajištěný na laně musel ohnisko za pomoci ručních prostředků otevřít (rozkopat) a poté vodním proudem dohasit. Ohniska požáru se vždy objevovala na návětrných stranách svahů a pro jejich rychlou likvidaci bylo nutno síly na požářišti přesouvat. S lokalizací ohnisek v nepřístupném terénu nám pomáhaly také drony s termokamerami, ideálně se s nimi pracovalo ráno a večer, kdy byly znatelnější rozdíly teplot.
Jaké konkrétní činnosti prováděli jihočeští hasiči?
Na začátku jsme prováděli průzkum skalního masivu a obranu Hřenska pomocí výškové techniky. Poté se nám podařilo utvořit dopravní hadicové vedení do skal, postupně jsme zahájili hašení požáru přímo na skalním masivu. Používali jsme padesátimetrový automobilový žebřík. Pro kluky byl pohyb po skalním masivu celkem rizikový. V důsledku požáru docházelo k pádům narušených stromů a samozřejmě i kamenů. Měl jsem o ně celkem obavu a taktiku jsem postupně upravoval s ohledem na rizika, která jim hrozila.
Došlo k nějakým úrazům?
Naštěstí jsme se obešli bez vážnějších zranění. Velké potíže nám ale působil hmyz, hlavně vosy. Často se stávalo, že zůstaly v lahvi s pitím a hasiči je pak vypili, řešili jsme několik takových případů pobodání. Vosy a extrémní teploty byly hodně nepříjemné a obtěžující při práci pro všechny.
Jak jste pokračovali dál?
Poté, co se na místě požáru soustředilo dostatek sil a prostředků, jsme přešli z obrany do útoku a postupně jsme rozprostřeli síly po celé ploše svěřeného úseku. Jako první jsme zajistili příjezdovou trasu (odstranění popadaných stromů, pokácení stromů hrozících pádem a uhašení ohnisek v blízkosti cesty). Hašení v blízkosti cesty jsme několikrát opakovali (byla to současně jediná ústupová trasa). Po zabezpečení cesty jsme rozestavěli síly na určená místa nasazení a zahájili kyvadlovou dopravu vody. Pak už šlo o to, mít všeho dostatek a vydržet
Můžete popsat váš den v Hřensku?
Během noci jsme zajišťovali nepřetržitý monitoring požářiště. Ráno v pět hodin jsem udělal objížďku svěřeného úseku, připravil jsem si plán nasazení jednotek. Od 6 do 7 hodin jsem organizoval přípravu odřadů na zásahovou činnost (porada velitelů jednotek a příprava odjezdu). V 8 vyjížděla kolona 40-ti cisteren nahoru na určená stanoviště k hasebnímu zásahu. Následně se zahajovaly hasební práce, pak bylo nutné požářiště zásobovat nepřetržitě vodou, samozřejmě zajistit materiál, jídlo a pití pro zasahující jednotky. Řešili jsme aktuální podněty, přesuny, problémy, které nesnesly odkladu jako náhlá vzplanutí v špatně přístupném terénu, které vyžadovaly přesuny jednotek, selhání techniky, náhrada poškozeného materiálu (prostě logistika). Hasební práce probíhaly do 19. hodiny večer, pak jsme jednotky postupně stahovali. V noci pak pokračoval nepřetržitý monitoring, úprava rozbitých cest na další den. Večer jsem vždy na štábu ještě podával hlášení o aktuální situaci na našem úseku, a to včetně predikce na další den. Když jsem si dal ve 22 hodin večeři, byl jsem rád. Odpočinek byl většinou přerušen hlášením monitorovací skupiny o vzniku nového ohniska. Následoval průzkum, vyslání sil a kontrola účinnosti zásahu a byl další den.
Byl vůbec čas na spánek?
Během prvního turnusu jsem v podstatě nespal, šlo o obranu, a tak se i v noci provádělo hašení na místech šíření požáru. Byla to i taková zkouška pro tělo, co nárazově vydrží. V druhém turnusu jsem dal tak tři hodiny denně. To muselo stačit. Jak jsem zjistil, dá se tak fungovat i několik dní.
Kde jste brali vodu na hašení?
Přímo v Hřensku v potoce Suchá Bělá jsme si zřídili čerpací stanoviště s vodními čerpadly. Voda se na náš úsek vozila kyvadlově a měla tak cenu zlata. Hasičské cisternové stříkačky ji dovážely na určená místa, odkud se pomocí dopravních vedení dostávala na svahy k zasahujícím hasičům, kteří pomocí proudů prováděli hašení. Když jsme jeli naplno, tak od čerpacího stanoviště žádná voda dále v potoku netekla. Prostě jsme celý potok vozili nahoru do svahů.
Co by podle vás mělo po zásahu zaznít?
Určitě bych chtěl poděkovat všem hasičům, které jsem měl pod sebou. Všichni pracovali na sto deset procent. To oni mají zásluhu na tom, že se požár podařilo zlikvidovat, měli fyzicky náročnou práci, ve vysokých teplotách, v rizikovém terénu, v prostředí plném popílku a prachu. Konec konců je to naše práce, tu jsme si vybrali, tak nás jen tak něco nemůže zlomit. Přeji všem kolegům pevné zdraví a chuť do naší práce.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
