Honzy táty pálil keramiku ve fabrice, kde pracoval a po přestěhování z paneláku do domu si ve sklepě začal budovat keramickou dílnu a stavět pec. Vše se stavělo z různých částí, nic nebylo koupené hotové. Ve fabrice se někdy muselo vlézt do obrovské pece a škvírami mezi rourami bylo vidět žárové pole, tam byla teplota nejvyšší, a tak to bylo pro Honzu i pěkné dobrodružství.

Ninja a ábíčko

První výpal v jejich domácí peci se konal v roce 2003. „Budováním a rozšiřováním keramické dílny se umocňoval i můj zájem o hlínu, ale asi až při rozhodování o střední škole jsem to rozlouskl. Naši mě do ničeho netlačili, jen taťka mne pak začal vést a zaučovat důsledněji,“ říká Jan Pileček.

Pochází z Borovan a měl vždy blízko k výtvarce, celou základku chodil do ZUŠ, kreslil učitelkám v kabinetu plakáty Želv Ninja a nesnášel, když někdo přetahoval při vybarvování omalovánek. Bavilo ho lepit modely z ábíčka, ale to se tenkrát nedalo nikde studovat. „A to je škoda, v tom jsem byl fakt dobrej,“ dodává. Keramikou se zabývá od doby, co doma mají keramickou dílnu, tedy už od základky.

Rozhodl se jít na Anežku do Krumlova, pak na učitele výtvarné výchovy, vystudoval speciální sociální pedagogiku a dodělává si vzdělání pro učitele I. stupně základní školy. V Borovanech vede keramické kroužky a výtvarné kroužky na tamní ZUŠ av chráněné dílně Nazareta u rodičů má dílnu. V Budějovicích učí děti v autistické třídě a v Riegrovce má ateliér, kousek od něj bydlí.

Pildova hrouda do každé domácnosti.Pildova hrouda do každé domácnosti.Zdroj: Archiv Jana Pilečka

A jak vznikla značka Pildova hrouda? Pilda, přezdívka, kterou měl už jeho taťka, možná i jeho taťka, je jedna z těch, co se ujala i u Honzy. Hrouda je pak hrouda hlíny, něco jako rodná hrouda, ze které se jeho nápady rodí. Tedy vše v jedné hroudě. „Mé výrobky jsouz licí hlíny. I ta je ale z nějaké hroudy a je to moje hrouda, takže si do ní můžu naplácat, co chci,“ usmívá se Honza. Keramika je pro něj formou seberealizace a klidu. Když je některé dny s dětmi v kroužku celý den a domů dorazí značně vykecaný, je rád, že hlína nemluví, tedy ne moc nahlas.

V Nazaretu se věnují také odlévání keramiky, tam tuto techniku vlastně viděl pěkněv praxi. „Šlo mi spíš o to najít si cestu, jak na to. Jak udělat formu na už existující předměty. Taky jsem byl línej vymejšlet vlastní originální tvary. Na to se pak nabalovaly už další hotové objekty či nádoby, co jsem převáděl do keramiky, nejčastěji právě různé kelímky a jednorázové obaly-odpadky, později pak i to plastové nádobí našich babiček,“ vysvětluje.

Skleničky z Pelíšků

Postupem času se jeho tvorba vyprofilovala a dnes ji sám popisuje jako keramiku inspirovanou plastovým nádobím našich babiček a odpadky jejich vnoučat. Tvarosloví jednorázových plastových obalů – zbytečných odpadků, vychází hlavně z funkce, pro kterou je obal určen. Kelímek od piva má různé vroubky nejen proto, aby pivo nevyklouzlo z ruky, ale hlavně, aby byl kelímek pevný a držel tvar, stejně tak vanička od rajčat je různě profilovaná, aby byla rajčata jaksi v bezpečí. Jsou to vlastně dobře vymyšlené odpadky. „Když pak tyto tvary převedu do keramiky, stává se z této funkce vlastně jen dekor a z vaničky od rajčat může být třeba květináč na bonsai. S dětmi v zušce často pracujeme s odpadovým materiálem,“ říká. U starého plastového nádobí je to podle něj zase tak, že často nahrazovalo luxusnější skleněné a porcelánové nebo těžilo ze své vyšší odolnosti, pevnosti a asi i dostupnosti. Příkladem jsou nerozbitné skleničky z Pelíšků.

Své originální a nápadité kousky zatím prezentuje na facebooku a ve svém ateliéru v Riegrově ulici, kde ho zájemci mohou po domluvě navštívit. Jeho tvorba je k vidění v Rabenštejnské věži, ze které se loni stalo kulturní centrum. Keramikou se hlavně baví a je rád, když to pak baví i někoho dalšího. „Pildova hrouda do každé domácnosti, něco jako Eta nebo IKEA,“ směje se Jan Pileček.